Dnes jsem spatřil duhu, ten nádherný symbol Božího zaslíbení, že nikdy více nezaplaví zemi vodami potopy. Přesto mi to však nepřineslo radost, ale v srdci jsem zaplakal. Proč? Protože vidím, že se od Noemových dob mnoho nezměnilo. Ne, přátelé, možná jsme ještě horší než ti, kvůli kterým byla přivolána potopa na svět.
Ti lidé před potopou neznali evangelium. Neznali Boží lásku zjevenou v Kristu. Možná, kdyby měli to, co máme my, činili by pokání a jejich srdce by se změnila. Ale co my? My evangelium známe, čteme ho, hlásáme ho, a přesto se naše životy příliš neliší od života lidí, kteří Boha neznají. Jak je to možné?
Náš největší hřích, bratři a sestry, není jen v tom, že selháváme ve svém vlastním životě. Ne, náš největší hřích je v tom, že svým pokrytectvím a nedůsledností odrazujeme jiné od víry. Kolik lidí by přišlo k Bohu, kdyby neviděli naši nerozhodnost, naše nejednoznačné svědectví, náš kompromis se světem? A to platí dvojnásob o kněžích a kazatelích. Oni, kteří mají být světlem a solí, často sami tápou a místo aby jejich slova vedla k pokání, zůstávají prázdná a bezmocná.
Duha se ohýbá nad světem jako Boží luk. Jak bych si přál, aby se napnul! Aby nás Boží hněv probudil, aby nás přinutil postavit se na správnou stranu. Ale Bůh ve své nekonečné milosti stále čeká, nabízí nám další šanci. A co děláme my? Přešlapujeme na místě, hrajeme si na křesťany, ale necháváme se ovládat světem.
Drazí, probuďme se! Čiňme pokání z celého srdce, ne jen slovy, ale skutky! Nechme se přetavit Boží láskou a proměňme své životy, aby se staly pravým svědectvím pro tento svět. Aby lidé, kteří nás vidí, mohli říci: “Ano, toto je Boží lid, a já chci být jeho součástí.”
Nečekejme na to, až Boží luk bude napnut k trestu. Přijměme Boží milost nyní, kdy je čas příhodný, kdy nám Bůh nabízí svou ruku. Amen.
