V dnešním světě, kde se národy a státy často ocitají ve sporech a konfliktech, je snadné ztratit z dohledu to, co je skutečně důležité. Křesťané jsou povoláni k tomu, aby si připomínali svou pravou identitu – nejsme především občané tohoto světa, ale občané nebe. Tento pohled na svět a na sebe samé by měl zásadně ovlivňovat, jak přistupujeme k otázkám války a míru.
Apoštol Pavel ve svém listu Filipským píše: „Naše občanství je v nebesích, odkud také očekáváme Spasitele, Pána Ježíše Krista“ (Filipským 3:20). Tato jednoduchá věta obsahuje hlubokou pravdu, která má moc proměnit naše životy. Když si uvědomíme, že naším pravým domovem není tento svět, ale Boží království, mění se i náš pohled na věci, které nás v tomto světě obklopují.
Válka, která je často ospravedlňována vznešenými ideály jako obrana vlasti či svoboda národa, se při pohledu z perspektivy nebeského občanství jeví jinak. Většina lidí totiž ve skutečnosti neumírá za tyto ideály. Války jsou často vedeny kvůli zájmům bohatých a mocných, kteří manipulují veřejné mínění a využívají násilí k ochraně svých ekonomických a politických zájmů. Obyčejní lidé, kteří jsou nuceni bojovat a umírat na bitevním poli, jsou často obětí těchto machinací.
Jak můžeme jako křesťané ospravedlnit, že bychom pozvedli zbraň proti jinému člověku, který je stejně jako my stvořen k Božímu obrazu? Jak můžeme přistoupit na to, že bychom zabili někoho, kdo je také povolán k věčnému životu s Bohem? Představme si tu tragickou absurditu, kdy bychom se po smrti ocitli v nebi a tam potkali člověka, kterého jsme zde na zemi zabili. Co bychom mu řekli? Jak bychom vysvětlili, že jsme mu vzali život, ať už pod nátlakem, z přesvědčení nebo proto, že jsme uvěřili světským ideálům? V nebeském království nejsou hranice, které by nás rozdělovaly. Neexistují tam žádné války, které by nás postavily proti sobě.
Ježíš, náš Spasitel, nás učí lásce a smíření, nikoli nenávisti a násilí. Pokud skutečně věříme, že náš domov je v nebesích, jak můžeme ospravedlnit, že bychom vzali život někomu, kdo je naším bratrem nebo sestrou v Kristu? Křesťan je povolán k tomu, aby byl svědkem nebeského občanství už zde na zemi. To znamená, že bychom měli žít tak, aby naše skutky a slova odrážely lásku a pokoj, který nám Ježíš přinesl.
Odmítnutí účasti na násilí a válce je nejen otázkou svědomí, ale i důsledkem našeho vědomí, že naše pravá vlast je v nebi. Křesťané by měli stát pevně na hodnotách evangelia, které kladou důraz na úctu k životu, lásku k bližnímu a usilování o pokoj.
V dnešním světě, kde je snadné podlehnout tlaku okolí a nechat se strhnout k nenávisti, je důležité si připomínat, že jsme občané nebe. Naše věrnost nepatří žádnému pozemskému státu nebo ideologii, ale samotnému Bohu. Jsme povoláni k tomu, abychom žili jako děti Boží, jako ti, kteří nesou ve svém srdci naději na věčný život a kteří tuto naději přinášejí do světa.
Proto je nezbytné, abychom nepodlehli světským tlakům a manipulacím, které nás mohou svádět k tomu, abychom jednali v rozporu s Kristovým učením. Místo toho bychom měli stále mít na paměti, že jsme povoláni k tomu, abychom žili jako občané nebe – s láskou, pokojem a úctou k životu každého člověka, i toho, kdo se může zdát naším nepřítelem.
Naše občanství v nebesích nás zavazuje k tomu, abychom byli svědky Kristova pokoje ve světě plném rozporů a nenávisti. Není to snadná cesta, ale je to cesta, ke které nás volá náš Pán. A na této cestě nemáme kráčet sami, ale spolu s těmi, kteří sdílejí naši naději a víru v Boha, který je láska.
