Dva učedníci na cestě do Emauz si stěžují: „My jsme však doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale přes to všechno je to už třetí den od toho, kdy se to stalo“ (Lk 24:21). Jejich zoufalství je naše vlastní. I my, o dvě tisíciletí později, čekáme na splnění slibů, které se zdají být ztracené. Kristus odešel do nebe, a stále nic. Zdánlivě.

Ale co když doba dva tisíce let není prodlevou kvůli Božímu mlčení, ale kvůli našim falešným očekáváním? Učedníci čekali království, které by obnovilo Izrael politicky. Místo toho Kristus přišel založit království, které se vzpírá všem našim světským představám o moci, síle a úspěchu.

Podobně jako raní křesťané, i dnes čelíme výzvě, jak se postavit systému, který si zakládá na těchto světských hodnotách. Filozof Celsus ve 2. století křesťany obviňoval z exkluzivismu a podvratnosti vůči státnímu systému. Křesťané podle něj narušovali jednotu římského impéria tím, že odmítali uctívat císaře a pohanské bohy. Jeho kritika zněla jako výčitka: Kdo jsou ti, kteří si troufají tvrdit, že znají pravdu, zatímco všichni ostatní jsou v omylu? Jak se odvažují stavět víru nad stát?

A právě to je podstata křesťanství. Raní křesťané si byli plně vědomi, že jejich víra je v protikladu k zavedenému státnímu systému. Nezradili svého Boha ani pod hrozbou smrti, protože pochopili něco, co Celsus nikdy nemohl přijmout: že pravá síla neleží v moci a vládě, ale v slabosti a víře.

„Ale co je u světa bláznivé, vyvolil si Bůh, aby zahanbil moudré; a co je u světa slabé, vyvolil si Bůh, aby zahanbil silné“ (1 Kor 1:27). Boží logika je převrácená oproti lidským standardům. To, co se zdá být slabé a nevýznamné, Bůh používá k tomu, aby přemohl ty, kteří se spoléhají na svou vlastní moc.

Celsus se vysmíval křesťanům za to, že věří v Boha, který se stal člověkem a nechal se ukřižovat. Pro něj to bylo důkazem slabosti, nevzdělanosti a omylu. Co by však řekl dnes, kdyby viděl, že právě tato „slabost“ změnila svět? Že křesťanství přetrvalo nejen císaře a impéria, ale i samotnou podstatu politické moci? Že si vybralo nejchudší a nejmenší, aby vytvořilo nové království, které není z tohoto světa?

Kristus nepřišel vytvořit další pozemské království, kde vládne hrubá síla. Přišel, aby nás vykořenil z našich falešných jistot – národa, bohatství, vlastenectví, moci. Protože Bůh si zvolil to, co je slabé. Abychom pochopili tuto podstatu, musíme se stát těmi, kteří jsou bez střechy, bez kořenů v tomto světě. Naší jedinou jistotou je Kristus. To je skutečná vzpoura proti světskému systému, který si zakládá na tom, co je dočasné.

Podívejme se na náš svět dnes. Politická uspořádání, národní státy a království se snaží držet moc a kontrolu, přičemž lidé do nich vkládají své naděje. Často slyšíme volání po návratu k vlastenectví, po posílení národních hranic a po vytvoření politického systému, který by nám přinesl mír a prosperitu. Ale je to právě tato iluze bezpečí a stability, která nás odvádí od pravého Božího království.

Nesmíme se tedy divit, že Boží království ještě nepřišlo. Možná jsme ho vyměnili za pozemská království, za politické uspořádání. Ale jak prorok Daniel varoval, na tyto lidské struktury se valí balvan: „Díval ses, až byl bez zásahu rukou vytesán kámen, který udeřil sochu do jejích nohou z železa a hlíny a rozdrtil je. A tehdy se všechna ta království rozpadla“ (Daniel 2:34-35).

Tento balvan je symbolem Božího království, které přijde bez lidských zásahů, a které smete všechna království světa. Žádná politická moc ani národní identita nemůže stát proti tomu, co Bůh plánuje. Proto křesťanství bude vždy v opozici vůči světskému systému – ne proto, že by volalo po pozemské revoluci, ale proto, že volá po srdci obráceném ke Kristu, který staví slabé a chudé nade vše.

Jak křesťanství ohrožuje politické a ekonomické systémy?

Křesťanství dnes, stejně jako v minulosti, ohrožuje politické a ekonomické systémy tím, že staví do popředí hodnoty, které jsou v přímém rozporu s principy, na nichž tyto systémy stojí. Zde je několik způsobů, jak křesťanství narušuje zavedené pořádky, včetně kapitalismu:

1. Priorita společného dobra nad ziskem

Kapitalistický systém staví zisk nad vše, často na úkor chudých a slabých. Křesťanství však zdůrazňuje péči o druhé a společné dobro. Ježíš učil, že máme milovat své bližní a starat se o ty nejpotřebnější. Tento důraz na péči o druhé přímo odporuje logice kapitalismu, který upřednostňuje individualismus a osobní zisk.

2. Odmítnutí mamonu

Křesťanství varuje před zbožňováním majetku a peněz. Ježíš řekl, že „nikdo nemůže sloužit dvěma pánům… nemůžete sloužit Bohu a mamonu“ (Lukáš 16:13). Kapitalismus, který klade peníze na vrchol hodnotového žebříčku, je v tomto smyslu v přímém rozporu s křesťanskými zásadami, které zdůrazňují duchovní bohatství nad materiálním.

3. Kritika ekonomické nerovnosti

Křesťanská etika odmítá nespravedlnost a vykořisťování. V kapitalismu často dochází k obrovským rozdílům mezi bohatými a chudými. Křesťanství však klade důraz na sociální spravedlnost a ochranu těch nejzranitelnějších. „Blahoslavení chudí, neboť jejich je království Boží“ (Lukáš 6:20). Tento důraz na chudé a utlačované narušuje kapitalistický systém, který přirozeně vytváří nerovnosti.

4. Odmítnutí konzumerismu

Kapitalismus závisí na konzumní kultuře, kde je neustálá spotřeba a zvyšování zisků cílem. Křesťanství však učí o střídmosti, skromnosti a duchovním bohatství. Apoštol Pavel říká: „Naučil jsem se být spokojený s tím, co mám“ (Filipským 4:11). Tento přístup přímo narušuje konzumní logiku kapitalismu, který spoléhá na neustálé zvyšování poptávky.

5. Demokratizace moci

V rané církvi byl důraz na sdílení majetku a rovnost mezi věřícími. Skutky apoštolů (4:32) říkají: „Nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, ale všechno měli společné.“ Tento model kolektivního vlastnictví a sdílení je přímým protikladem kapitalistické logiky, která staví na individuálním vlastnictví a konkurenčním boji. Křesťanské komunity, které praktikují společné vlastnictví, narušují struktury založené na akumulaci bohatství u jednotlivců a koncentraci moci.

6. Odmítnutí slepé poslušnosti autoritám

Křesťané jsou povoláni poslouchat Boha nad všemi lidskými autoritami. Apoštolové Petr a Jan řekli: „Sami posuďte, zda je správné před Bohem poslouchat více vás než Boha“ (Skutky 4:19). Tato odmítavá poslušnost vůči autoritám, které jednají nespravedlivě nebo proti Božím přikázáním, může být nebezpečná pro vlády, které vyžadují naprostou loajalitu. Křesťanský postoj ke spravedlnosti a pravdě může vést k civilní neposlušnosti a odporu proti tyranským nebo nespravedlivým režimům.

7. Odmítnutí násilí a odvety

Ježíšovo učení o nenásilí a odpuštění je v přímém rozporu s politickými systémy, které jsou postavené na vojenské síle nebo represích. „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují“ (Matouš 5:44) představuje revoluční poselství, které narušuje státní moc, jež závisí na vojenském násilí a donucovacích opatřeních. Křesťané, kteří prosazují nenásilí, mohou být vnímáni jako hrozba pro systémy založené na ozbrojené síle.

8. Ekologická spravedlnost

Moderní kapitalistické systémy jsou často kritizovány za ničení životního prostředí a bezohledné vyčerpávání přírodních zdrojů. Křesťanství, zejména v současné době s důrazem na ekologickou spravedlnost, zpochybňuje tuto bezohlednost. Papež František v encyklice Laudato si’ zdůrazňuje potřebu chránit Zemi jako Boží stvoření a pečovat o ni pro budoucí generace. Křesťanské hnutí za ochranu přírody narušuje kapitalistickou logiku neomezeného zisku za každou cenu.

9. Kritika vykořisťování pracovní síly

Kapitalismus je často kritizován za vykořisťování pracovníků, kteří jsou považováni za prostředek k dosažení zisku. Křesťanství však klade velký důraz na důstojnost každého člověka a etiku práce. Křesťanské učení podporuje spravedlivé mzdy, bezpečné pracovní podmínky a práva pracovníků. Tento přístup je v rozporu se systémem, který často upřednostňuje levnou pracovní sílu a zvyšování zisků na úkor pracovníků.

Závěr: Křesťanství jako revoluční síla

Křesťanství má potenciál ohrozit politické a ekonomické systémy, které staví na materialismu, vykořisťování a nespravedlnosti. Jeho důraz na duchovní hodnoty, rovnost, spravedlnost a péči o zranitelné je v přímém rozporu s kapitalismem a dalšími systémy, které podporují hromadění moci a bohatství v rukou několika lidí. Raní křesťané byli pro římskou říši podvratní svou vírou v Boha místo císaře a svou odmítavostí vůči státní moci. Dnes, stejně jako tehdy, je křesťanství radikálním svědectvím o tom, že skutečná moc je v lásce, soucitu a péči o druhé.

Boží království nepřichází v pozemských královstvích a politických systémech. Přichází mezi těmi, kteří jsou považováni za slabé a chudé, mezi těmi, kteří odmítají měřit svou hodnotu penězi, národností nebo mocí. Proto zůstává křesťanství vždy revoluční výzvou pro svět, který staví svou důvěru v to, co je dočasné, zatímco Kristus nabízí něco věčného.