Jednou z fascinujících myšlenek, kterou nám kniha Daniel nabízí, je vztah mezi postavou Syna člověka a svatými Nejvyššího. V kapitole 7 Daniel popisuje, jak Syn člověka přichází k Věkovitému a obdrží vládu, čest a království, které nikdy nepomine. Následně jsou ale v další části vize svatí Nejvyššího ti, kdo obdrží kralování a budou vládnout až na věky. Tato zjevná spojitost mezi Synem člověka a svatými naznačuje jisté splývání mezi nimi. Syn člověka totiž nejen vládne, ale zároveň tuto vládu sdílí se svatými, čímž vytváří mystický svazek mezi Mesiášem a věrným Božím lidem.
Tato myšlenka, že Mesiáš a svatí splývají ve sdíleném království, je později rozvinuta v teologii apoštola Pavla, který mluví o hluboké jednotě mezi Kristem a jeho věřícími. Pro Pavla je Kristus nejen vládnoucí Mesiáš, ale ten, který sdílí svou slávu s těmi, kdo v něj věří, a to v takové míře, že věřící už nyní mají účast na Kristově vládě. Tento mystický vztah je založen na faktu, že Kristus na sebe vzal lidské tělo (sarx), a tím otevřel možnost, aby věřící s ním sdíleli jeho božství.
Danielovo proroctví: Spojení Syna člověka a svatých
V Danielovi 7:13–14 prorok vidí vizi, ve které přichází Syn člověka s oblaky nebes, aby předstoupil před Věkovitého (Boha) a obdržel věčnou vládu. Tento obraz zcela jasně odkazuje na mesiášskou postavu, která přinese konečné Boží království a bude vládnout navěky. Je to však o několik veršů později (Da 7:18), kdy se říká, že „kralování obdrží svatí Nejvyššího a ti budou královstvím vládnout až na věky, ba na věky věků.“
Tato dualita mezi Synem člověka a svatými Nejvyššího naznačuje, že existuje určité splývání mezi těmito dvěma rolemi. Zatímco Syn člověka představuje Mesiáše, který má vládnout, zároveň je království dáno i těm, kteří jsou věrní Bohu – tedy svatým. Tato mystická jednota mezi Mesiášem a svatými vytváří obraz, kde Syn člověka není oddělenou postavou od svého lidu, ale spíše reprezentantem Božího lidu, s nímž sdílí vládu. V tomto smyslu je Syn člověka jak individuální Mesiáš, tak ztělesnění svatých, kteří spolu s ním obdrží království.
Pavlova teologie: Kristus a věřící jako jedno
Apoštol Pavel tuto myšlenku splývání mezi Mesiášem a Božím lidem dále rozvíjí ve svých listech, zejména v obraze jednoty mezi Kristem a věřícími. Pro Pavla není Kristus jen vzdálený vládce, ale ten, kdo na sebe bere lidskou přirozenost, aby umožnil věřícím podíl na jeho božství. V Efezským 2:4–6 Pavel píše: „Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž nás miloval, když jsme pro své viny byli mrtví, obživil nás spolu s Kristem – milostí jste spaseni – a spolu s ním nás vzkřísil a spolu s ním posadil na nebeských místech v Kristu Ježíši.“
Zde Pavel říká, že věřící už nyní, ačkoli ještě žijí na zemi, mají účast na nebeském kralování Krista. Tato jednota mezi Kristem a věřícími není jen metaforická, ale představuje skutečné duchovní spojení, ve kterém věřící sdílí Kristovu vládu. Stejně jako Syn člověka v Danielově vizi přijímá vládu a království, tak i věřící spolu s ním vládnou. Pavlova teologie tak ukazuje, že Kristus a věřící jsou mysticky spojeni, a toto spojení má reálné důsledky pro náš duchovní život již nyní.
Mystická realita vtělení: Sdílení lidství a božství
Tato jednota mezi Kristem a jeho věřícími má svůj původ v mystické realitě vtělení. Když Jan ve svém evangeliu říká: „A Slovo se stalo tělem (sarx)“ (Jan 1:14), označuje tím nejen fakt, že Bůh vstoupil do našeho světa, ale i to, že Bůh na sebe přijal naše lidství v celé jeho plnosti. Kristovo vtělení není pouze teologická fráze, ale skutečné sjednocení božství a lidství. Bůh vstupuje do lidského těla, aby s námi sdílel naši přirozenost, a my díky tomu můžeme mít podíl na jeho božství.
Pavel tuto myšlenku dále rozvíjí v Římanům 8:3, kde říká, že „Bůh poslal svého vlastního Syna v podobě těla hříchu (sarx)“, aby nás vykoupil. Tím, že na sebe Kristus vzal lidské tělo, neboli sarx, sdílí s námi naše lidství – naše slabosti, zranitelnost a smrtelnost. My pak na oplátku skrze víru v Krista sdílíme jeho božství. Tato výměna mezi božstvím a lidstvím představuje mystickou realitu, kterou Pavel často vyjadřuje slovy „v Kristu“. V Kristu nejsme jen spaseni, ale stáváme se účastníky Boží přirozenosti (2. Petrova 1:4).
Kvas a těsto: Kristovo božství nás přetváří
Stejně jako kvas proniká celé těsto a mění jeho podstatu, tak Kristus – skrze své vtělení – proniká do naší lidské přirozenosti a přetváří ji. Kristovo božství působí jako kvas, který prokvasí celé tělo lidstva, a tím nás přetváří na obraz Boží. Toto není pouhá symbolika, ale mystická realita, která proměňuje naši existenci. Vtělení Krista se stává oním kvasem, který nás proměňuje zevnitř.
Společenství s Bohem: Vzájemná výměna
Kristovo vtělení znamená, že se uskutečnila mystická výměna mezi Bohem a člověkem. Tato výměna není jednosměrná. Kristus na sebe vzal naše lidství, aby nás mohl vtáhnout do svého božství. My mu dáváme svou slabost, smrtelnost a hříšnost, a on nám na oplátku dává svou sílu, nesmrtelnost a svatost. Tato mystická výměna se zvláště jasně projevuje ve svátosti eucharistie, kde věřící přijímají Kristovo tělo a krev a tím mají skutečnou účast na jeho božství.
Mystická jednota Boha a člověka
Danielovo proroctví, Pavlova teologie a mystická realita vtělení nás vedou k závěru, že Boží Mesiáš není oddělen od svého lidu – naopak, v Kristu dochází k mystickému sjednocení mezi Bohem a člověkem. Kristus, který přijal naše tělo (sarx), sdílí s námi naše lidství, a my na oplátku sdílíme jeho božství. Toto spojení není pouze duchovní nebo abstraktní, ale má skutečné a přímé důsledky pro naši existenci a identitu. Boží království, které Kristus přináší, není jen budoucí událostí, ale je už přítomné v naší realitě díky tomuto mystickému spojení mezi Bohem a člověkem.
Vtělení jako nová podstata naší existence
Vtělením Boha v Ježíši Kristu byla proměněna samotná podstata lidského bytí. Nejde jen o to, že Bůh vstoupil do světa, aby nás vykoupil z hříchu, ale že svým vstupem do lidské přirozenosti přetvořil naši existenci. Kristus je nový Adam, jak píše Pavel v 1. Korintským 15:45, a jeho vtělení znamená začátek nové éry pro celé lidstvo. Tím, že na sebe Kristus vzal tělo, vytvořil nový způsob bytí, který je nyní pro každého věřícího přístupný.
Toto tajemství vtělení má hluboký význam nejen pro naši duchovní identitu, ale i pro naše každodenní životy. Myšlenka, že Kristus vzal na sebe naše tělo, znamená, že Bůh plně sdílí naše lidství, s jeho omezeními a bolestmi. A právě v tomto sdílení nám ukazuje, že naše slabosti a omezení jsou proměněny skrze jeho božství. V tomto smyslu je Kristovo vtělení mystickým kvasem, který přetváří naše tělo i duši. Pavel nám tuto skutečnost neustále připomíná, když mluví o tom, že jsme v Kristu nové stvoření (2. Korintským 5:17).
Sjednocení s Kristem v jeho božství
Tím, že na sebe Kristus vzal tělo (sarx), otevřel cestu pro to, abychom my mohli být vtaženi do božské přirozenosti. Svatý Athanasios tuto výměnu shrnul ve slavné větě: „Bůh se stal člověkem, aby člověk mohl stát Bohem.“ Neznamená to, že se staneme bohy v absolutním smyslu, ale že skrze Krista máme účast na Boží přirozenosti. Jak píše apoštol Petr v 2. Petrovi 1:4, byli jsme povoláni „stát se účastníky božské přirozenosti“.
Tato myšlenka má zásadní důsledky pro naši křesťanskou identitu a duchovní život. Kristus, který se stal tělem, nyní přebývá v nás skrze Ducha svatého, a to nejen jako duchovní přítomnost, ale jako skutečný zdroj naší přeměny. Jak Pavel píše v Koloským 1:27: „Kristus ve vás, naděje slávy.“ Tato mystická přítomnost Krista v nás je zárukou toho, že i my budeme proměněni do jeho slávy.
Vtělení a eucharistie: Mystická proměna
Mystická realita vtělení je zvláštním způsobem prožívána a naplňována v eucharistii. Když věřící přijímají tělo a krev Krista, nejsou to jen symboly, ale skutečné účastenství na jeho božství. V eucharistii se fyzická realita našeho těla setkává s duchovní realitou Boží přítomnosti. Toto setkání není pouze rituální, ale mysticky nás sjednocuje s Kristem a proměňuje nás.
Tento svátostný akt je pokračováním toho, co Kristus začal svým vtělením – spojil své božství s naším lidstvím, aby nás pozvedl k Božímu životu. Eucharistie tedy není jen připomínkou Kristovy oběti, ale skutečnou účastí na jeho božství, které nás proměňuje a činí součástí Božího království. Každé přijetí eucharistie je prohloubením této mystické jednoty mezi Kristem a námi.
Boží království jako mystická realita
Vtělení Krista, jeho život, smrt a vzkříšení ukazují, že Boží království není jen vzdálenou budoucností, ale je přítomné už nyní – v nás, skrze Krista. Apoštol Pavel mluví o tom, že věřící už nyní sedí spolu s Kristem v nebesích. Toto mystické vyjádření není pouhou metaforou, ale pravdou o tom, že Boží království už započalo ve chvíli, kdy se Bůh stal člověkem.
Kristus, který na sebe vzal naše tělo, se stal prvním kvasem, který začal proměňovat těsto tohoto světa. My, kteří jsme v Kristu, jsme jeho tělem a podílíme se na této proměně. Boží království je království, které není „z tohoto světa“, ale zároveň je již přítomné v naší každodenní realitě. Každý věřící, který skrze víru a svátosti vstupuje do jednoty s Kristem, má účast na této mystické skutečnosti.
Závěr:
Kristovo vtělení, jeho sjednocení s námi v našem lidství, a naše účast na jeho božství jsou hlubokou mystickou realitou, která proměňuje naši existenci. Toto spojení mezi Bohem a člověkem je základem naší naděje a důvodem, proč můžeme s Pavlem říci, že už nyní sedíme s Kristem v nebesích.
Tato mystická jednota mezi Bohem a člověkem je více než jen teologický koncept. Je to realita, která mění naši podstatu, stejně jako kvas proměňuje těsto. Kristus na sebe vzal naše tělo, aby nás mohl vtáhnout do svého božství. A právě v tomto mystickém sjednocení je naše naděje na věčný život. Skrze Krista, který na sebe vzal lidské tělo, jsme spojeni s Bohem, a to spojení je reálné, skutečné a trvalé – a začíná už nyní, v našich životech.
