Kněžství v katolické a pravoslavné církvi má společné kořeny v apoštolské tradici, přesto mezi nimi existují zásadní rozdíly, které vycházejí z odlišného teologického a liturgického vývoje. Tyto rozdíly se projevují jak v samotném chápání role kněze, tak v otázce celibátu, eucharistie a vztahu mezi knězem a společenstvím věřících. Pravoslavné myšlení klade důraz na mystickou a kolegiální povahu kněžství, zatímco katolická církev zdůrazňuje kněze jako zprostředkovatele Božích milostí, zejména v kontextu svátostí.
1. Role kněze a proměnění v eucharistii
V katolické církvi je kněz vnímán jako ten, kdo jedná „in persona Christi“, tedy v osobě Krista, při slavení eucharistie a dalších svátostí. Zásadní okamžik proměnění chleba a vína na tělo a krev Kristovu (transsubstanciace) nastává v katolickém pojetí, když kněz pronáší slova ustanovení: „Toto je mé tělo… Toto je má krev.“ Katolické pojetí klade důraz na svátostnou autoritu kněze, který svým liturgickým jednáním přivádí Kristovu oběť na oltář.
Pravoslavná teologie však přistupuje k roli kněze v eucharistii jiným způsobem. Sergej Bulgakov uvádí, že „kněz není pánem tajemství, ale jeho služebníkem; Duch svatý je ten, kdo působí ve svátostech.“ V pravoslavné liturgii je klíčovým momentem epikléze, kdy kněz vzývá Ducha svatého, aby proměnil dary chleba a vína na tělo a krev Kristovu. Tento důraz na působení Ducha svatého odráží širší pravoslavný přístup k svátostem, kdy kněz není zprostředkovatelem Božích milostí sám o sobě, ale spíše nástrojem, skrze nějž Duch svatý působí.
John Zizioulas, významný pravoslavný teolog, zdůrazňuje kolegiální povahu kněžství a poukazuje na to, že východní církev chápe proměnění jako dílo celého společenství věřících, které se účastní Božího tajemství. „Kněz je součástí církve a jeho role je neodmyslitelně spojená s životem celého těla Kristova,“ píše Zizioulas. Kněz tedy nekoná proměnění izolovaně, ale v jednotě s celým liturgickým shromážděním a působením Ducha svatého.
2. Kněz a společenství církve
Dalším důležitým rozdílem je postavení kněze v rámci církevního společenství. Katolická církev klade důraz na hierarchickou strukturu, kde kněz, a zejména biskup, zastává centrální roli jako pastýř, který vede věřící. Tento model je založen na apoštolské posloupnosti, která je nepostradatelná pro pravomoc udělovat svátosti a řídit církevní život. Papež Jan Pavel II. často zdůrazňoval, že kněz je povolán k tomu, aby byl „služebníkem Boží milosti“ a jeho autorita plyne přímo z Krista.
V pravoslavné církvi je sice apoštolská posloupnost rovněž nezbytná pro vysvěcení kněze, ale teologové, jako Georgij Florovskij, zdůrazňují, že kněžství nelze chápat mimo rámec církevní kolegiality a duchovní jednoty společenství. Florovskij píše: „Kněz je především služebníkem Božím a jeho moc vychází ze společenství Ducha svatého, který působí skrze celou církev.“ Tento důraz na kolegialitu a církevní společenství v pravoslaví omezuje kněžskou autoritu v tom smyslu, že kněz je vždy vázán na duchovní jednotu s ostatními věřícími a svou roli vykonává v tomto kontextu.
Zizioulas k tomu dodává, že „jednotlivec nemá v církvi absolutní autoritu; svátosti jsou dílem celého těla Kristova.“ Tento kolegiální model kněžství se projevuje v pravoslavném důrazu na synodalitu, kdy biskupové a kněží spolupracují na vedení církve, spíše než aby jednotlivý kněz zastával dominující roli.
3. Celibát a manželství kněží
Jedním z nejviditelnějších rozdílů mezi katolickou a pravoslavnou církví je otázka celibátu. V katolické církvi je celibát povinný pro všechny kněze latinského obřadu, což je vnímáno jako znamení úplné oddanosti Bohu a církvi. Tento požadavek vychází z tradičního pojetí kněžského života jakožto napodobování Krista, který žil v celibátu.
Na druhé straně, v pravoslavné církvi, se většina kněží může před svěcením oženit, přičemž pouze biskupové a mniši jsou povinni žít v celibátu. Svatý Jan Zlatoústý napsal, že „manželství je ctihodné a nesnižuje kněžství, pokud je žito v čistotě a zbožnosti.“ Tento pohled na kněžské manželství vychází z rané církevní praxe, kdy kněží byli často ženatí, a pravoslavná teologie pokračuje v této tradici s tím, že manželství není v rozporu s kněžskou službou.
Kallistos Ware, současný pravoslavný biskup a teolog, k tomu poznamenává: „V pravoslaví není celibát nutně vyšší formou křesťanského života, ale jednou z cest, která je volána k těm, kdo se rozhodnou pro mnišský nebo biskupský život.“ Tímto způsobem pravoslavná církev ponechává otevřenou možnost kněžského manželství, aniž by celibát zcela odmítala.
Závěr
Zatímco katolická církev klade velký důraz na kněžskou autoritu a celibát jako základní prvek kněžského života, pravoslavná církev vnímá kněžství více v kontextu církevní kolegiality a společenství Ducha svatého. Pravoslavní teologové, jako Sergej Bulgakov a John Zizioulas, zdůrazňují, že kněz je především služebníkem tajemství, zatímco v katolicismu je kněz viděn jako zprostředkovatel Boží milosti skrze svátosti. Tyto rozdíly odrážejí hlubší teologické důrazy a liturgickou praxi, která ovlivňuje nejen roli kněze, ale i celkový přístup k životu církve v obou tradicích.
