Představte si jiskřivě jasnou noc. Vzhlížíte k obloze a vidíte nespočet hvězd, z nichž každá je obrovským ohněm v chladném prázdnu vesmíru. Každá hvězda, každý kámen, každý strom, i vy sami – všechno je tvořeno z atomů, z malých částic, které se navzájem spojují, aby vytvořily hmotu. A přesto právě z této hmoty povstává něco, co ji zcela přesahuje – život.
Jak se to děje? Jak je možné, že základní kameny naší existence, atomy uhlíku, vodíku, kyslíku a dalších prvků, samy o sobě neživé, bez vědomí či účelu, vytvářejí komplexní struktury, které myslí, cítí a jednají? Tyto otázky jsou předmětem debat vědců, filozofů i teologů po celá staletí.
Kde se rodí život?
Podle moderní vědy je život výsledkem procesu známého jako abiogeneze – přechodu od neživé hmoty k prvním živým organismům. Teorie předpokládá, že za specifických podmínek a s dostatečným množstvím energie mohou jednoduché chemické sloučeniny reagovat a vytvářet stále složitější molekuly, jako je RNA, která se dokáže replikovat. Postupem času by tak mohly vzniknout první primitivní formy života.
I když tento scénář zní logicky a v laboratořích byly určité prvky tohoto procesu experimentálně potvrzeny, zůstává otázka vzniku života jednou z největších nevyřešených záhad vědy. I po desítkách let bádání a nesčetných pokusech se vědcům nepodařilo vytvořit život z neživé hmoty – vytvořit buňku, která by byla skutečně „živá“. A tak tu stále zůstává prázdnota, kterou nelze vyplnit pouze chemickými reakcemi.
Co věda nemůže vysvětlit
Představme si jednoduchou buňku. Každý její dílek, každá molekula a protein má své přesné místo a funkci. Je to jako složitý stroj, kde musí všechny části dokonale spolupracovat, aby vznikla i ta nejjednodušší forma života. Kde se však vzal tento složitý stroj? Jak je možné, že náhodné procesy vytvořily něco tak organizovaného?
Jedna z největších překážek současné vědy spočívá v tom, že čím více zkoumá, tím více se ukazuje, jak neuvěřitelně složité a jemně vyladěné jsou struktury, které tvoří život. Náhodné chemické reakce by sotva mohly vést k vytvoření něčeho tak úžasného, jako je DNA – „informační molekula“, která obsahuje instrukce pro vytvoření každého organismu na Zemi. Tato informace se neustále replikovala a přizpůsobovala, až vznikl složitý život, jak ho známe dnes. Otázka však zůstává: jak může mrtvá hmota sama od sebe vytvářet řád a smysl?
Více než jen chemie
Jako křesťané věříme, že na počátku nebyla náhoda, ale Boží záměr a plán. Bůh, jako velký Architekt, tvořil s láskou a péčí každý detail vesmíru. Když Bible říká, že Bůh „vdechl člověku dech života“ (Gn 2:7), odkazuje se na něco, co nelze uchopit vědeckými metodami. Tím dechem se stala hmota živou, dostala duši, schopnost vnímat a prožívat. Duše – to, co z nás dělá jedinečné bytosti – nemůže vzniknout z neživé hmoty.
Není tedy divu, že i při veškerém pokroku věda stále tápe, pokud jde o vysvětlení vzniku života. Možná to není proto, že bychom byli příliš daleko od odpovědi, ale proto, že se ptáme špatně. Pokud se ptáme pouze „jak?“, nikdy nenajdeme „proč?“. A právě zde se věda a víra mohou doplňovat. Víra odpovídá na otázky, které věda není schopna položit: otázky smyslu, cíle a účelu.
Vesmír má svého Autora
Možná je načase připustit, že život je více než jen chemie. Život je zázrak, kterému věda může porozumět jen částečně. Hmota, která se sama od sebe seskupuje do složitých struktur, dává smysl, jen pokud připustíme existenci autora, který stojí mimo samotný čas a prostor.
Pokud bychom se na to dívali jen čistě materialisticky, ptali bychom se: jak je možné, že mrtvá hmota vytváří život? Ale z křesťanského pohledu je odpověď jasná: veškerý život pochází od Boha, který je sám Životem. A i když se atomy uhlíku, vodíku a kyslíku mohou jevit jako neživé, právě Boží vůle a moc jim dávají schopnost vytvářet něco tak krásného a zázračného, jako je život.
Možná je čas přestat se ptát, zda hmota může sama o sobě tvořit život, a začít hledat Autora, který do ní život vdechl.
