Každá křesťanská komunita se nevyhnutelně ocitá ve fázi krize a růstu. Ať už se jedná o různé potíže, krize bývají neoddělitelnou součástí cesty víry. Co ale dělat, když se objeví a začne v nás hlodat pochybnost? Zůstane naše společenství věrné svému poslání, nebo se nechá vnitřními rozpory roztrhat na kusy?
Krize růstu mají svůj hluboký význam, kterému je třeba porozumět, a nesmíme se jich bát. Podíváme-li se do Nového zákona, najdeme tam mnoho příkladů, jak se první křesťané potýkali s obtížemi. Apoštolové nebyli jen pronásledováni zvenčí, ale procházeli také vnitřními nesnázemi, které je vedly k hlubšímu pochopení Boží vůle. Jaký je tedy klíč k překonání krizí a jaký smysl nám mohou přinést?
Smysl krizí ve společenství
Je snadné si představit krizi jako období stagnace či oslabení komunity, ale z hlediska víry a duchovního růstu se jedná o jedinečnou příležitost k přehodnocení priorit a k očištění. Apoštol Pavel v 1. listu Korintským 12:4-11 hovoří o rozdělení duchovních darů a služeb v těle Kristově. Každý křesťan má svůj úkol a role. A právě krize růstu nám pomáhají lépe pochopit, jak jednotlivé části těla církve mohou fungovat harmonicky, a vedou nás k důležitému procesu rozlišování a spolupráce.
V okamžicích, kdy se komunita ocitá ve zmatku a v nitru se začínají ozývat různé hlasy, bychom neměli utíkat před problémem ani se ho snažit rychle umlčet. Naopak, musíme se ptát: Co nám chce Duch svatý v této situaci ukázat? Krize mají totiž potenciál odhalit skryté proudy, které v komunitě existují. Jsou jako plamen, který odstraňuje nečistoty a tříbí víru.
Tradice není konzervatismus
Jakmile se objeví vnitřní rozepře, často se uchylujeme k tradičním způsobům řešení a říkáme si, že stačí držet to, co máme, a věci se samy od sebe uklidní. Ale takto to nefunguje. Tradiční způsoby nejsou synonymem konzervatismu nebo stagnace. Pravá tradice je aktivní a tvárná jako živý organismus jednoho Ducha, který vytváří nové struktury podle aktuální situace.
Pokud se budeme soustředit na udržení moci a kontroly jen proto, abychom se cítili bezpečně, popřeme skutečné poselství tradice, která nás vybízí k tomu, abychom naslouchali Duchu svatému. Místo toho, abychom se báli změn, bychom měli klást důraz na to, co Duch dělá tady a teď.
Příležitost pro nový začátek
Ve Skutcích apoštolských vidíme příklad, kdy apoštolové stáli před obdobím velké krize, když byli zatýkáni a pronásledováni. Farizej Gamaliel tehdy pronesl slova: „Boží věci nelze zastavit, běží dál. Proto je nechte, protože jsou-li ty věci od Boha, nepodaří se vám je zastavit.“ (Sk 5, 38-39). Tato slova jsou klíčová i pro nás. Krize jsou momentem, kdy máme možnost prokázat trpělivost a důvěru v Boží vedení. Nesnažme se ukončit vše rychlým rozhodnutím, ale sledujme, jakým směrem se Duch ubírá.
Pokud se v komunitě objevují vnitřní rozepře a různé názory, může se nám to zdát jako příležitost k neúspěchu. Ale právě tehdy, když se zdá, že se struktury bortí, se nám otevírá prostor k novému vnímání víry, k očištění, a dokonce i k přetvoření komunity do podoby, kterou si pro nás Bůh přeje.
Změna pro větší pochopení víry
Je na nás, abychom tuto krizi pochopili jako cestu, kterou nás Bůh vede k větší otevřenosti a pochopení toho, co je naše povolání jako křesťanů. Představme si krizi jako stadium, ve kterém třicetiletý člověk najednou zjistí, že již nemůže nosit boty, které měl jako dítě. Pokud bychom se snažili neustále tlačit na zachování starých struktur a neměnili bychom je, stali bychom se muzeem zkostnatělých pravidel, které ztratily spojení s životem. Pravá tradice je živá, ne mumifikovaná.
Zamyšlení
Každá vnitřní krize přináší prostor pro pochopení toho, co je tradice církve: není to konzervatismus, který se restauruje, ale živý organismus jednoho Ducha, který si tvoří nové struktury podle toho, jak se mění situace. Bůh nám skrze krize odhaluje, že naše povolání je dynamické a živé, nikoliv statické a mrtvé. Komunity, které se naučí tuto lekci, se mohou stát svědectvím ustavičného růstu, místem vítězství i uprostřed těžkostí.
Pamatujme, že když v těžkých časech bdíme v modlitbě, můžeme najít nové cesty, jak žít evangelium plně a opravdově. Tak se stáváme skutečně živým tělem Kristovým, kterého Duch neustále vede k proměně a růstu.
