Když jsem se jako mladý člověk vydal na cestu hledání Boha, měl jsem jednu prostou touhu: najít Krista. Měl jsem upřímný záměr, plné srdce a odhodlání. Navštívil jsem různé církve a denominace, poslouchal mnohá kázání a účastnil se bohoslužeb, ale čím déle jsem tam setrvával, tím více jsem měl pocit, že se Kristus vzdaluje. Zdánlivě plná shromáždění, horlivé modlitby a zpěvy – a přece jsem uvnitř cítil prázdnotu.
Mé zážitky mi připomínaly evangelijní příběhy o Ježíšovi, kdy vstoupil do synagog a chrámů. Mnoho z těchto návštěv skončilo konfliktem. Lidé se nad ním pohoršovali, kněží a zákoníci se cítili ohroženi jeho přítomností, která do jejich systému přinášela něco nečekaného – život. Cítil jsem se podobně. Proč to tak bylo? Co mi způsobovalo tuto újmu?
Možná to byl právě systém, který se brzy stal rutinou. Snad příliš mnoho nemocných, kteří hledali lékaře, ale místo uzdravení se ještě více nakazili. Církve – a teď myslím všechny církve, napříč tradicemi – se mi jevily jako místa plná hledajících, ale bez odpovědí. Mnoho z těch, co přicházeli s otevřeným srdcem, odcházelo zklamaných.
Nejde přitom o žádný útok na bohoslužby nebo náboženské obřady. Bohoslužby mají své místo a jsou důležitým projevem naší víry. Problém ale nastává, když se bohoslužby a modlitby stanou pouhými mechanickými opakováními bez hlubšího propojení s Bohem. Je to situace, kdy se z živé duchovní zkušenosti stává povinnost, a to napříč církvemi a denominacemi. Problém nevidím v samotných rituálech, ale v lidské tendenci omezit Boží přítomnost na pevně stanovený čas a prostor.
Pak jsem si vzpomněl na slova Mistra Eckharta, středověkého katolického mystika, který varoval před duchovní rutinou. Cokoli se stane tvou rutinou, a může to být i ctnost či duchovní aktivita, stane se z toho časem mrtvé opakování. A já pochopil: Bůh není možné zavřít do systému nebo do rytmu. Bůh je živý. Je jako duch vanoucí tam, kam chce, a kdy chce. Nemůže být spoután žádnou formou ani rituálem. Nedá se vyvolat lidským úkonem ani ho nepřitáhne stavba, plnící se určitý den v týdnu.
Bůh je Duch a žije v srdcích těch, kteří věří v jeho Syna. Jsou to ti, kterým svět – a někdy i církev – nepřikládá žádnou váhu. Bůh je s těmi, kteří ho hledají v pravdě a duchu, a ne s těmi, kdo se spoléhají na pouhé formy. Sám tomu tajemství zcela nerozumím, ale jedno vím jistě: modli se, posti se, starej se o chudé, a Kristus k tobě přijde.
Církev je dnes často plná rituálů, které se opakují beze smyslu a bez skutečného duchovního prožitku. To, co začínalo jako životodárná víra, se stává mrtvou rutinou. Ježíš by dnes opět našel mnoho příležitostí, aby přinesl oheň Ducha tam, kde zůstala jen popelavá přetvářka. Přišel by tam, kde se lidé pyšní svými formami zbožnosti, zatímco srdce zůstávají studená. Připomíná mi to proroka Izaiáše, který řekl: „Tento lid se ke mně přibližuje ústy a ctí mě rty, ale jeho srdce je ode mne vzdálené.“
To, co je potřeba, je návrat k jednoduchosti a čistotě evangelia. Potřebujeme více pokory, která se nepyšní velkými chrámy ani složitými liturgiemi. Potřebujeme více živé víry, která se projevuje láskou k bližním. A potřebujeme Boha, který je skutečně přítomný – ne jako abstraktní idea, ale jako Otec, který promlouvá v tichu našich srdcí.
Nakonec je to sám Kristus, kdo je živou církví. Je to On, kdo vchází do chrámu našeho srdce a čistí ho od všech pokřivených představ o Bohu. Kéž tedy hledáme Krista tam, kde On skutečně je: v pravdě, lásce a v Duchu. Ať naše víra nikdy nezemře na duchovní rutinu, ale ať je naplněna tím, co sám Ježíš nazval „vodou živou“ – jeho přítomností, která občerstvuje každého, kdo ji přijme s pokorou a otevřeným srdcem.
