Nedávno jsem se zabýval myšlenkami významného srbského teologa Justina Popoviče. Jeho dílo mě inspirovalo, ale zároveň ve mně vyvolalo otázky. Popovič zdůrazňoval, že pravoslaví je jedinou pravou cestou ke Kristu a že pravá církev je výlučně pravoslavná. Tento exkluzivní pohled mě přivedl k hlubšímu zamyšlení nad tím, co církev ve své podstatě skutečně je. Opravdu může být církev omezena na jednu tradici, nebo je její podstata mnohem univerzálnější a duchovnější?
Popovič vyrůstal v době, kdy Srbsko procházelo bojem o svou národní identitu a osvobození od Osmanské říše. Tato historická zkušenost ovlivnila jeho teologii a vedla k silnému důrazu na pravoslaví jako základ národní a duchovní identity. Jeho pohled je tedy pochopitelný v kontextu doby, ale když se podíváme na církev z většího, univerzálního hlediska, vidíme, že její podstata přesahuje hranice jedné tradice nebo národa.
Duchovní tělo Kristovo
Církev není jen institucí nebo organizací, kterou bychom mohli definovat lidskými slovy. Je to tělo Kristovo, tajemné společenství věřících, které je rozprostřeno napříč staletími a místy. V tomto duchovním těle nejsou žádné geografické ani historické hranice. Všichni, kdo jsou spojeni s Kristem, tvoří jednu církev, bez ohledu na jejich původ, tradici nebo denominaci.
Podle křesťanské teologie je církev místem, kde se Bůh a člověk setkávají. Je to místo, kde se věřící mohou sjednotit s Bohem a zbožštit se. Tento proces však není omezen na konkrétní národ nebo tradici. Všichni, kdo věří v Krista, jsou součástí tohoto společenství a jsou spojeni v jednom duchovním těle.
Tajemství církve
Církev je také tajemstvím, které přesahuje naše lidské chápání. Její skutečná podstata není vždy viditelná na zemi, protože její plnost se ukáže až v nebeském království. Na zemi vidíme jen část toho, co církev skutečně je. Jsme svědky lidských institucí, hierarchií a tradic, ale pravá církev je duchovní realita, která se plně odhalí až při konečném soudu.
Kristus často používal podobenství, aby nám přiblížil podstatu Božího království. V podobenství o pšenici a pleveli (Matouš 13:24–30) mluví o tom, že spravedliví a nespravedliví rostou společně, dokud nepřijde čas konečného rozdělení. Podobně v podobenství o síti (Matouš 13:47–50) se říká, že ryby všech druhů jsou chyceny do sítě, ale teprve na konci se oddělí ty dobré od špatných.
Tato podobenství nám ukazují, že církev na zemi je smíšená společnost, kde vedle sebe existují spravedliví i hříšníci. Skutečné rozdělení a zjevení pravé podoby církve se však ukáže až na konci věků, kdy Bůh odhalí, kdo skutečně patří do jeho království.
Spojení napříč staletími a místy
Církev tedy není omezena na jednu konkrétní dobu nebo místo. Je to univerzální společenství všech věřících, kteří jsou sjednoceni v Kristu. Tato církev existuje současně na zemi i v nebi, kde jsou svatí, kteří již dosáhli plnosti spásy. V tomto smyslu církev přesahuje čas i prostor – je to tajemství, které spojuje věřící napříč staletími a místy.
Když se zamýšlím nad univerzálností církve, uvědomuji si, že je to společenství, které zahrnuje všechny, kdo následují Krista, bez ohledu na jejich denominaci, národ nebo kulturu. Církev není lidská instituce, která by byla vázána na jednu tradici. Je to duchovní tělo Kristovo, které přesahuje naše lidské rozdíly a spojuje nás v jednom věčném společenství s Bohem.
