V evangeliích nacházíme zarážející paradox: ti, kdo se zdají být nejblíže Bohu – náboženští lidé, zákoníci a farizeové – jsou zároveň těmi, kdo stojí nejdále od milosti. Naopak ti, kteří jsou v očích společnosti zavrženíhodní, jako celníci, prostitutky nebo hříšníci, nacházejí u Ježíše přijetí a odpuštění. Ježíš jako by převracel pohled na to, co znamená být blízko Bohu. Nicméně po jeho nanebevstoupení se dynamika mění – vznikající církev se postupně institucionalizuje a v mnohém připomíná farizejské struktury, proti nimž Ježíš tolik bojoval.
Blízkost Bohu skrze milost
Ježíšův přístup k hříšníkům je radikální. Nevyžaduje od nich předem změnu života, aby je přijal, ale jeho přijetí je samotnou silou, která je proměňuje. Například v příběhu o Zacheovi, bohatém celníkovi, se změna Zacheova srdce stává důsledkem Ježíšova přijetí, nikoliv podmínkou. Tento vzorec – Boží milost jako primární hybatel proměny – odhaluje jádro Ježíšova poselství: ne naše náboženské úsilí, ale Boží láska nás činí hodnými.
Náboženští vůdci Ježíšovy doby si však tuto pravdu neuvědomovali. Ježíš je kritizoval za jejich snahu „čistit vnějšek poháru“, zatímco jejich srdce zůstávala neproměněná (Mt 23,25). Jejich víra byla formální, založená na dodržování zákonů, nikoliv na vztahu s Bohem. Tento formalismus je obrazem toho, co Ježíš nazývá „kvasem farizejů“ – způsobem myšlení, který klade důraz na vnější zbožnost, ale opomíjí milosrdenství, lásku a pokoru.
Změna po nanebevstoupení
Po Ježíšově nanebevstoupení a narození církve skrze Ducha Svatého se jeho následovníci snaží zachovat čistotu víry a vymezit hranice společenství. To je pochopitelné – každé společenství potřebuje určité struktury, pravidla a vedení. Nicméně právě tyto snahy se mohou stát půdou pro nový farizejský kvas.
Například v listu Galatským Pavel bojuje proti tendenci některých křesťanů vracet se k dodržování Mojžíšova zákona jako podmínky spásy. Varuje před tím, že pokud se opět začneme spoléhat na zákon, „odpadli jsme od milosti“ (Gal 5,4). Tento problém nezmizel ani v dalších staletích – církevní dějiny ukazují, jak snadno se instituce stávají rigidními a více se zaměřují na svou vlastní ochranu než na službu.
Farizejský kvas v současnosti
Dnes tento problém vidíme v různých podobách:
Náboženské systémy často kladou větší důraz na rituály a formality než na živý vztah s Bohem.
Věřící se mohou stát „spravedlivými“ podle norem svého společenství, ale ztrácí lásku a pokoru vůči druhým.
Existuje tendence vylučovat ty, kdo neodpovídají ideálu, podobně jako farizeové vylučovali hříšníky.
To vše nás vrací k otázce: Jak se vyhnout farizejskému kvasu a zůstat věrní Ježíšovu poselství?
Cesta ke Kristu mimo náboženský formalismus
Ježíšova cesta je cesta milosti. Ta vyžaduje:
1. Pokoru – Uvědomění si, že jsme všichni závislí na Boží lásce. Nikdo z nás není „lepší“ než ostatní. Každý potřebuje odpuštění.
2. Milosrdenství – Milost není jen dar, který přijímáme, ale také dar, který máme předávat dál.
3. Vztah, ne systém – Křesťanství není primárně o pravidlech a dogmatech, ale o vztahu s živým Bohem, který proměňuje naše srdce.
Ježíš sám řekl: „Milosrdenství chci, ne oběť“ (Mt 9,13). Je to výzva k církvi, aby se neuzavírala do formálních struktur, ale hledala Ducha, který vane tam, kde chce, často mimo naše očekávání a hranice.
Závěr: Věřící jako kvas lásky
Pokud má církev zůstat věrná Kristu, musí se neustále obnovovat a vracet k jádru Ježíšova poselství. Nesmíme zapomenout, že ti, kdo se zdají být nejdál od Boha, mohou být těmi, kdo jsou mu ve skutečnosti nejblíž – protože jejich srdce je připravené přijmout milost. Naopak ti, kdo si myslí, že jsou Bohu blízko, si musí dávat pozor, aby neupadli do pasti farizejského kvasu.
Farizejství není problém pouze Ježíšovy doby. Je to trvalé pokušení každého, kdo hledá Boha. Skutečná blízkost Bohu však spočívá nikoli ve vnější dokonalosti, ale ve vnitřním postoji lásky, pokory a otevřenosti vůči milosti, kterou nám nabízí Kristus.
