„Hospodin činí právo utlačovaným, dává chléb hladovým, Hospodin ruší pouta.“
(Žalm 146:7)
Tento verš skrývá hlubokou a možná provokativní pravdu. Hebrejské „מַתִּיר אֲסוּרִים“ (matir asurim) se běžně překládá jako „osvobozuje vězně“. Avšak totéž spojení slov lze chápat i jinak – jako „matir isurim“, tedy „ruší zákazy“ nebo „uvolňuje přikázání“. Tato dvojznačnost není náhodná. Otevírá dveře k tomu, abychom pochopili, že Bůh je větší než jakákoli lidská pravidla.
Když Pán osvobozuje vězně, jde nejen o ty fyzicky spoutané, ale i o ty, kteří jsou zajatci náboženského formalismu, předsudků nebo strachu. A když ruší zákazy, činí to nikoli proto, aby vytvořil chaos, ale aby ukázal, že tam, kde pravidla brání lásce a milosti, nemají místo.
Ježíš, vtělený Bůh, naplňuje obě tyto dimenze. Osvobozuje nás nejen od pout hříchu, ale i od břemen, která jsme si sami naložili. Je to Pán, který se nebojí rušit to, co jsme považovali za posvátné – pokud to brání Boží lásce. Je to Pán, který překračuje lidské hranice a obrací naruby naše představy o tom, co je dovoleno a co zakázáno. Je to Boží revoluce, která šokuje a burcuje, protože nám ukazuje, že milost není svázaná zákony, ale je svobodná a neomezená.
Ježíš, který ruší přikázání
Ježíš nechodil podle našeho plánu. Jeho přítomnost byla pro náboženské autority neustálou provokací. Když uzdravil v sobotu, když dovolil svým učedníkům trhat klasy, když odpouštěl hříšníkům, vždy narušoval „řád“. Proč? Protože řád, který nerespektuje lásku a milosrdenství, není řádem Božím.
Přemýšlejme o tom dnes: Kolik přikázání, na která jsme si zvykli, by Ježíš bez milosti zrušil? Kolik pravidel, která považujeme za posvátná, by označil za lidský výmysl? Církev často staví ploty a bariéry, aby „ochránila“ Boha – ale Boha není třeba chránit! Jak se chováme k lidem, kteří chtějí přijít k Bohu? Musí si nejdříve osvojit naše pravidla, absolvovat naše rituály, naučit se naše zvyky? Nebo je vítáme takové, jací jsou – jako Ježíš vítal malomocné, hříšníky, vyvrhele?
Ježíš ruší přikázání, která stavíme mezi člověka a Boha. Když klademe břemena, která sami neneseme, není to Boží zákon – je to naše pýcha, kterou Ježíš odsuzuje. Pán není služebníkem našich pravidel.
Ježíš, který dovoluje zakázané
A co ta druhá stránka? „Pán uvolňuje zákazy.“ Přemýšleli jste někdy o tom, že to, co považujete za „zakázané“, může být v Božích očích prostředkem milosti? Kolik lidí dnes stojí za zdmi našich církevních struktur – odmítnutých, nepochopených, zavržených – jen proto, že neodpovídají našim představám o „správném“ chování?
Ježíš jedl s celníky a hříšníky. Dotýkal se nečistých. Dovolil ženě, aby mu myla nohy svými slzami. Dnes by ho církev možná označila za skandálního, za narušitele morálního pořádku. Ale Ježíš byl a je Pánem, který dovoluje to, co my zakazujeme – pokud je to cesta k milosti, pokud to otevírá dveře do Božího království.
Kde jsme my? Jsme ochotni dovolit „zakázané“? Jsme ochotni přijmout, že Bůh může působit i mimo naše pravidla, mimo naše hranice?
Církev – místo svobody, nebo pout?
A teď se podívejme na církevní instituci. Je skutečně místem, kde Hospodin „ruší pouta“, nebo spíše místem, kde se pouta utahují? Kolik lidí se od Boha odvrací ne proto, že by ho nechtěli, ale proto, že narazili na zdi církevní byrokracie, na formální pravidla, na neochotu?
Ježíš nevytvořil instituci, aby utlačovala. Neustanovil zákony, které by měly člověka vzdálit od Boha. A přesto – jak často se církev chová jako farizeové, kteří odsuzují hladové za to, že trhají klasy v sobotu! Kolik žen a mužů, kteří hladoví po Boží milosti, stojí venku, protože jsme řekli: „Sem nemůžeš, nejsi dost dobrý, nejsi dost čistý.“
Ale Ježíš říká: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi, a já vám dám odpočinutí“ (Mt 11:28). A my bychom snad chtěli dodat: „Ale nejdřív splňte naše podmínky“?
Šokující svoboda evangelia
Ježíš nás šokuje. Šokoval tehdy a šokuje i dnes. Ruší přikázání, která nás zotročují, a dovoluje zakázané, aby nás přivedl ke svobodě. Pokud nás jeho jednání neprovokuje, možná jsme jeho poselství ještě nepochopili.
Žalm 146:7 není jen starým veršem. Je to výzva – pro každého z nás i pro církev jako celek. Pokud církev nestojí na straně utlačovaných, hladových a těch, kdo jsou v „poutech“ – ať už hříchu, předsudků nebo náboženského formalismu – pak není církví Kristovou. Ježíš staví lásku nad zákon, milosrdenství nad oběti a vztah s Bohem nad všechny lidské struktury.
Je to Pán, který ruší přikázání a dovoluje zakázané. A ptá se nás: Budete mě následovat? I když to znamená šokovat svět, šokovat církev, šokovat sami sebe? Pokud ne, pak možná následujeme pravidla – ale nenásledujeme Krista.
