Dvě tisíciletí čekání. Dvě tisíciletí naděje, že se nebe otevře a Kristus přijde v slávě. A stále nic. Stále ticho. Co to znamená? Zapomněl na nás? Nebo jsme my zapomněli na něj? Možná čekáme špatně. Možná se ptáme špatně. Kde je Kristus, když nepřichází?
On totiž nepřestal přicházet. Nepřestal být přítomen. Jenže my ho nevidíme, protože hledáme triumf a jasné znamení. Hledáme Krále na oblacích, ale přehlížíme Jeho přítomnost mezi trpícími, odvrženými a zapomenutými. Přehlížíme ho ve chvílích, kdy se náš vlastní život stává svědectvím jeho příchodu.
Proč Ježíš ještě nepřišel?
Možná to není o tom, že On otálí. Možná otálíme my. Možná jsme se ztratili v očekávání triumfu, zatímco On se ztrácí v každém z nás, kteří jsme zapomněli milovat. Apoštol Petr nám říká, že Pán „neotálí splnit svůj slib, ale má s námi trpělivost.“ (2Pt 3,9) Proč? Protože On čeká, až pochopíme, že jeho příchod není jen událost. Je to výzva. A otázka zní: Jste připraveni?
Ne, nejde o to připravit procesí, zvony a slavnosti. Jde o srdce. Jde o to, aby ve světě přibylo lásky, milosrdenství a odpuštění. Jde o to, aby Krista nebylo nutné hledat na obloze, protože by byl vidět v našich životech. A je vidět? Je Kristus vidět ve mně? V tobě?
Když čekání unaví
První křesťané žili v intenzivním očekávání. Jejich společenství byla živá, plná Ducha, protože věřili, že každým okamžikem se Kristus vrátí. Jejich víra byla jako oheň, který osvětloval temnotu světa. Ale dny se změnily v roky, roky v desetiletí, desetiletí ve staletí – a Kristus stále nepřicházel.
A tehdy něco prasklo. To nadšené očekávání, ta živá víra, která nepotřebovala pravidla a struktury, začala slábnout. Lidé potřebovali jistotu, pevné základy, něco, co by vydrželo déle než jejich vlastní život. A tak vznikla instituce. Místo ohně společenství se zrodil systém. Místo dynamického těla Kristova přišla struktura, která měla zajistit, aby církev přežila. A přežila – ale za cenu. Cena byla živost. Cena byla svoboda Ducha.
Tam, kde byla milost, přišla pravidla. Tam, kde bylo společenství, přišla hierarchie. Tam, kde byli hříšníci přijímáni, začali být vylučováni. A Kristus? Ten se nezměnil. Ale církev se změnila. Čekání ji proměnilo v instituci.
Kde je Kristus teď?
Kristus je v každém skutku lásky. V každém odpuštění, které tě bolí. V každé chvíli, kdy miluješ člověka, kterého milovat neumíš. On je tam. A právě tam přichází. Jeho druhý příchod nezačne na obloze. Začne ve tvém srdci.
Ale buďme upřímní. Čekáme velkolepý návrat, protože je snazší na něj čekat, než jej připravit. Je snazší říct: „Až přijde, všechno napraví,“ než přiznat: „Možná chce, abych to napravil já.“ Možná proto ještě nepřišel. Možná čeká, až pochopíme, že jeho království se staví z našich skutků. Z naší lásky. Z našeho milosrdenství.
Až přijde, najde víru na zemi?
Kristus přijde. O tom není pochyb. Ale až přijde, co najde? Najde lidi, kteří si na něj zvykli čekat, nebo najde lidi, kteří ho čekají aktivně? Najde církev, která je jen institucí, nebo společenství, které žije jeho evangelium? Najde ve tvém srdci víru, nebo jen lhostejnost?
Čas čekání není časem prázdnoty. Je to čas přípravy. Jestli chceš vidět Krista přicházet, ukaž ho světu skrze své činy. Buď rukama, které objímají. Buď nohama, které přinášejí naději. Buď hlasem, který mluví pravdu. On nepřijde skrze zázračné zjevení, dokud ho nezačneš vidět v sobě a v druhých.
Závěr
Probuď se, církvi! Probuď se, křesťane! Přestaň čekat na to, až Kristus přijde, a začni být tím, skrze koho přijde. Protože Ježíš nikdy neřekl: „Čekejte, až přijdu.“ Řekl: „Jděte a učte všechny národy.“ Jeho druhý příchod je jistota. Ale tvá jistota musí být tato: On přijde, až jeho církev začne znovu hořet Duchem. A ten oheň začíná ve mně a v tobě.
Kristus nepřijde do chladných srdcí. Nepřijde do prázdných kostelů. Nepřijde do struktur bez života. Přijde tam, kde hoří láska. Kde vládne milosrdenství. Kde se lidé navrací k jeho slovům a k jeho Duchu. Jestli chceš vidět Krista přicházet, začni teď. Začni milovat, jako bys ho už viděl. Protože až ho uvidíš, bude to přesně tam, kde jsi miloval.
