Bůh jedná v paradoxech. Tam, kde my vidíme ztrátu, On tvoří nový začátek. Tam, kde se zdá, že život upadá, klíčí semeno nového života. Tento paradox je přítomen od počátku dějin spásy – v příběhu Abrahama, Jákoba, Izraele a nakonec i v Kristu, který je naplněním všech Božích zaslíbení.
Abraham sestoupil do Egypta kvůli hladu. Na první pohled se zdá, že tento krok byl krokem slabosti, snad dokonce nedůvěry v Boha, který ho povolal. Ale právě tento sestup otevřel cestu k požehnání, jež Abraham přijal při svém návratu. Podobně Jákobův sestup do Egypta – do země, kde jeho syn Josef vládl jako druhý po faraónovi – nebyl jen záchranou před hladem, ale také předzvěstí velkého díla exodu. Izraelci byli ve vyhnanství zotročeni, ale právě zde, v nejhlubší temnotě, se zrodil lid Boží, který byl vyveden mocnou rukou Hospodina.
Sestup není jen ztrátou. Je přípravou. Je tajemstvím, kterým Bůh formuje člověka i lid, aby mohl povstat k něčemu většímu. Tato cesta je přítomna i v Kristu – On, jenž byl roven Bohu, „sám sebe zmařil, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se podoben lidem“ (Filipským 2:7). Sestoupil k nám do naší temnoty, do našeho hříchu, do naší smrti. A přesto tento sestup nebyl koncem, ale počátkem – počátkem nového života, spásy a vzkříšení.
Kristův sestup k nám je také zrcadlem našich vlastních životů. Každý z nás se někdy ocitne v Egyptě – ve chvílích, kdy se zdá, že jsme ztraceni, vzdáleni od Boha, obklopeni temnotou. Tyto chvíle mohou být bolestné, zdrcující, nesnesitelné. Ale právě v těchto momentech, kdy se zdá, že vše je ztraceno, působí Boží ruka. Sestup do Egypta není opuštěním, ale přípravou na cestu zpět – na cestu do zaslíbené země.
Izrael musel projít tímto procesem. Musel zažít vyhnanství, aby pochopil, že jeho síla nespočívá v něm samém, ale v Hospodinu. Skrze vyhnanství se Tóra dostala k pohanům, a tak začala Boží práce na spáse všech národů. Podobně i my, když se ocitneme v Egyptě, jsme voláni k tomu, abychom hledali Boží ruku, která nás vede k něčemu většímu.
Ježíšův příběh nám ukazuje, že sestup může být cestou k největšímu požehnání. On sám se stal „hříchem“ (2. Korintským 5:21), přijal na sebe naši temnotu, naše viny a naše bolesti, aby je přeměnil v milost. A tak jako Jákob sestoupil do Egypta, aby jeho rodina mohla přežít, tak Kristus sestoupil na zem, aby nás zvedl k nebesům. To, co se zdálo být ztrátou, se stalo vítězstvím.
A co my? I my jsme voláni ke svým vlastním sestupům. Jsme voláni k tomu, abychom čelili svým zkouškám, svým slabostem, svým selháním, a věřili, že právě skrze ně nás Bůh formuje. Někdy musíme projít temnotou, abychom spatřili světlo. Někdy musíme zakusit ztrátu, abychom pochopili skutečnou hodnotu Boží milosti.
Sestup není konec. Je to začátek. Je to cesta, kterou Bůh připravuje naši duši na zaslíbenou zemi – na místo, kde budeme žít v plném spojení s Ním. A tak, když sestupujeme, nezapomínejme, že Bůh nás nikdy neopouští. On je s námi, i v naší temnotě, a vede nás zpět k sobě.
A nakonec – každé vyhnanství, každá temnota, každé sestoupení má svůj účel. V Božím plánu není nic zbytečné. A právě tehdy, když jsme na dně, může začít v našem životě klíčit nové požehnání. Tak jako Jákob, Abraham nebo Kristus, i my jsme povoláni k tomu, abychom věřili, že za každým sestupem se skrývá příslib výstupu.
