Často slýcháme, že tetování je těžkým hříchem, že křesťan by neměl „hyzdit“ své tělo a že tento akt odporuje Boží vůli. Taková tvrzení však často vycházejí spíše z nepochopení kultury, kontextu a samotného Božího záměru, než z pravdy evangelia. Křesťanství není náboženstvím povrchních zákazů, ale cestou k proměně lidského srdce. A proto otázka tetování není otázkou hříchu, ale otázkou smýšlení a motivace.
Biblický text? Ano, ale pochopme kontext
Ti, kdo používají Leviticus 19,28 („Nebudete si dělat žádné tetování…“), zapomínají na důležitý fakt – tento příkaz byl součástí Mojžíšova zákona, který měl oddělit Izrael od pohanských rituálů. Tetování tehdy často znamenalo zasvěcení pohanským bohům, magické praktiky nebo uctívání mrtvých. Tento zákaz byl proto kulturním opatřením, nikoli univerzálním morálním zákonem.
Pokud bychom měli aplikovat tento verš doslovně, pak bychom stejně museli doslova dodržovat i další příkazy z téže kapitoly, jako například zákaz nošení oděvů z různých druhů vláken nebo příkaz neholit si vousy (Lev 19,27). Proč někteří křesťané vybírají právě tetování jako „hřích“, zatímco jiné příkazy ignorují? Neměli bychom zapomenout na Ježíšova slova farizeům:
„Vy pokrytci! Čistíte kalich a mísu zvenčí, ale uvnitř jsou plné chamtivosti a špatnosti.“ (Lukáš 11,39)
Tělo je chrám Ducha – ale co srdce?
Argument, že tělo je chrámem Ducha Svatého (1 Korintským 6,19), bývá často zneužíván k odsuzování tetování. Přitom tento verš nemá nic společného se zdobením těla, ale varuje před sexuální nemravností. Chrám Ducha není jen o těle, ale především o srdci. Pokud je naše srdce naplněno láskou k Bohu a touhou svědčit o něm, jak by mohlo být tetování – například kříže nebo verše z Bible – hříchem?
Ježíš nikdy nesoudil podle vnějšího vzhledu. Farizeové, kteří vypadali zbožně, ale měli tvrdá srdce, byli terčem jeho nejostřejších slov:
„Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Podobáte se obíleným hrobům, které navenek vypadají krásně, ale uvnitř jsou plné mrtvých kostí a nečistoty.“ (Matouš 23,27)
Ti, kdo odsuzují tetování, by měli nejprve zkoumat své vlastní srdce. Nesoudí náhodou podle vzhledu, místo aby hleděli na to, co je uvnitř člověka?
Příklad křesťanského tetování: Koptští mučedníci
Koptští křesťané si po staletí tetovali kříže na zápěstí jako znamení víry. Ne proto, aby se „vyzdobili“, ale aby svědčili o své věrnosti Kristu i pod hrozbou smrti. V moderním Egyptě je toto tetování stále znamením identity, a přestože je vystavuje diskriminaci, koptové jej hrdě nosí.
Opravdu si někdo troufne nazvat tyto mučedníky hříšníky? Pokud ano, pak snad nepochopil evangelium. Ježíš nezakládal svou misi na vnějších pravidlech, ale na lásce a svobodě v Duchu:
„Kde je Duch Páně, tam je svoboda.“ (2 Korintským 3,17)
Odsuzování tetování je farizejské
Ti, kdo tetování označují za těžký hřích, se často staví do role farizeů, kteří kladou těžká břemena na bedra druhých, zatímco sami se jich ani prstem nedotknou (Matouš 23,4). Jejich postoj není založen na lásce, ale na formalismu a moralizování.
Kristus nám dal nové přikázání – milovat Boha a bližního jako sebe samého. V tom je naplnění zákona i proroků. Odsuzovat druhého kvůli tetování je v přímém rozporu s tímto přikázáním. Bůh nehledí na ozdoby těla, ale na stav duše. Tetování není otázkou spásy, ale svědomí. A jak říká apoštol Pavel:
„Kdo jí, ať nepohrdá tím, kdo nejí; a kdo nejí, ať nesoudí toho, kdo jí.“ (Římanům 14,3)
Zamyšlení na závěr
Tetování je otázkou kultury, svědomí a motivace, nikoli těžkým hříchem. Pokud někdo vidí v tetování výraz své víry, kdo jsme, abychom jej soudili? Všichni budeme stát před Božím soudem, a tam nebude rozhodující, zda máme tetování, ale zda jsme milovali Boha a bližního. Farizejská posedlost vnějšími znaky je vzdálená Kristu, který přišel osvobodit, nikoli zatížit.
Kristus hledá srdce, ne kůži.
