Katolická církev historicky hlásala, že je „jedinou pravou církví,“ což vychází z jejího učení, že Kristus svěřil plnost prostředků spásy právě jí. Tento postoj, který je zakořeněný v dogmatické tradici a formulován například v encyklice Mystici Corporis Christi nebo Dominus Iesus, vedl k častému nepochopení a obvinění z triumfalismu. Jak tedy v kontextu tohoto vnímání může katolická církev přispět k pravému ekumenismu?
Katolická vize jednoty: Návrat „oddělených bratří“?
Dokumenty katolické církve dlouho vyjadřovaly vizi jednoty jako návrat těch, kdo jsou mimo katolickou církev, zpět pod její vedení. Tento přístup byl přehodnocen během Druhého vatikánského koncilu, který v dekretu Unitatis Redintegratio uznal:
„Církev Kristova je přítomna v katolické církvi… avšak i mimo její viditelné společenství se nacházejí četné prvky posvěcení a pravdy.“ (UR 3)
Tímto uznáním otevřela katolická církev dveře dialogu, který nestojí na asimilaci, ale na vzájemném respektu. Přesto však zůstává otázka: pokud katolíci věří, že „plnost pravdy“ spočívá v jejich církvi, znamená to, že ostatní tradice jsou méněcenné?
Kritika exkluzivity a výzva k pokornému dialogu
Jedním z problémů katolické exkluzivity je, že může být vnímána jako povýšenost nad ostatními tradicemi. Tento postoj je však v rozporu s biblickým učením o pokoře a lásce. Apoštol Pavel píše:
„Nic nedělejte ze soupeření ani pro marnou slávu, ale v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe.“ (Fil 2,3)
Pokud je katolická církev přesvědčena, že jí byla svěřena plnost pravdy, nemělo by to vést k triumfalismu, ale k hlubší odpovědnosti sloužit ostatním a hledat pravdu v dialogu. Ostatní tradice mohou katolickou církev obohatit – například protestantský důraz na Písmo, pravoslavná teologie mystéria nebo charismatický důraz na osobní vztah s Kristem.
Je jednota možná bez asimilace?
Kristus nevolal své následovníky k uniformitě, ale k jednotě v lásce a pravdě. Jeho modlitba zní:
„Aby všichni byli jedno, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě.“ (Jan 17,21)
Jednota v Kristu není o institucionalizovaném sjednocení, ale o duchovním společenství, které vychází z uznání, že každý křesťan je součástí jediného Těla Kristova, i když se lišíme ve formách vyjádření víry.
Katolická církev má možnost být mostem k této jednotě, pokud dokáže překročit mentalitu, která vidí ostatní tradice jako podřadné. Uznání, že Duch Svatý působí i mimo viditelné hranice katolické církve, není známkou slabosti, ale pokory a pravdy.
Biblický model jednoty: Rovnost v Kristu
Pavel píše:
„Vždyť všichni, kdo jste byli pokřtěni v Krista, oblékli jste se v Krista. Není už rozdíl mezi Židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“ (Gal 3,27–28)
Pokud platí, že všichni pokřtění jsou jedno v Kristu, nemůže si žádná tradice nárokovat výlučné právo na spásu nebo „pravdu“. Naopak, každá tradice je volána k tomu, aby pokorně přispěla svými dary ke společné cestě.
Závěr
Katolická církev stojí před výzvou překonat svou historickou exkluzivitu a stát se autentickým partnerem v ekumenickém dialogu. To neznamená popřít své učení, ale hluboce se zamyslet nad tím, co znamená být Kristovým učedníkem. Kristus nepřišel, aby vybudoval instituci, ale aby přivedl všechny lidi k Otci.
Ekumenismus tedy není o tom, kdo „vyhraje,“ ale o tom, jak může každý z nás sloužit druhým a přispět k Božímu království na zemi. Jak píše Pavel:
„Neboť jako v jednom těle máme mnoho údů, ale ne všechny údy mají stejnou funkci, tak i my, mnozí, jsme jedno tělo v Kristu.“ (Řím 12,4–5)
Jednota začíná tehdy, když přestaneme hledět na to, co nás rozděluje, a začneme rozpoznávat Krista v každém člověku, bez ohledu na jeho tradici. Teprve tehdy bude možné naplnit Kristovu modlitbu „aby všichni byli jedno.“
