V mládí jsem procházel dveřmi mnoha křesťanských společenství. Vždy s tou samou nadějí: najít místo, kde přebývá Kristus. Věřil jsem, že v církvi existuje bratrství, kde člověk není jen číslem v lavici, kde Kristus není jen slovo v kázání, ale živá přítomnost mezi lidmi. Hledal jsem domov.
Místo toho jsem však pokaždé narazil na tiché odmítnutí. Nebyl jsem pro ně zajímavý. Vybíhal jsem z řady. Možná to bylo tím, že nejsem Čech, a přesto jsem tu žil celý život. Možná to bylo tím, že jsem neměl správné rodinné zázemí, správné zájmy, správná slova. Možná jsem byl prostě jen příliš jiný.
Podivín s podivnými názory.
Když jsem vstoupil do shromáždění, cítil jsem se jako cizinec. Am Ha’aretz. Syn země. Nikdo. Posadili mě dozadu. Neříkali to nahlas, ale byl jsem tam jen trpěn. V jejich očích nebylo odmítnutí, ale nebylo tam ani přijetí.
Hledal jsem v nich Krista. Ale nikdy jsem ho tam neviděl.
Až teprve nedávno mi mystické prožitky otevřely oči. Kristus tam byl. Ale ne tak, jak jsem si myslel. Zatímco jsem já hledal Jeho přítomnost v křesťanském společenství, On kráčel skrze mne. Nezpozorován. Nepoznán.
Kristus se procházel mezi sedmi svícny – ale církev ho nepoznala.
Zkoušel je. Zda o něj skutečně stojí. Zda opravdu čekají na jeho návrat – nebo zda jen čekají na potvrzení své vlastní pravdy. Zda ho opravdu chtějí zpět.
A tehdy jsem pochopil, že můj příběh není jen můj. Je to příběh všech, kteří jsou v církvi považováni za méněcenné. Všech těch tichých, osamělých, odlišných. Cizinců mezi svými.
A pak mě napadla otázka, která se mi jako oheň vypálila do srdce:
Pokud Krista nepoznají, když přichází inkognito… jak snesou jeho druhý příchod?
