Místo toho, abychom vášeň potlačovali, máme ji přinést Bohu, aby ji proměnil.
Bůh ve všem, co máme
Mnoho lidí si myslí, že cesta k Bohu znamená odříkání, potlačení touhy, sebezapření do bodu, kdy člověk přestane cítit a žít. Jako by Bůh byl někde tam, v nehybné prázdnotě, daleko od krve, která nám proudí v žilách. Ale co když je pravda úplně jiná? Co když Bůh nestojí proti našim vášním, ale čeká, až Mu je nabídneme?
„Ať tedy jíte, pijete, či cokoli jiného děláte, všecko čiňte k slávě Boží.“ (1Kor 10,31)
Veškerý náš majetek, všechno, co vlastníme, všechno, k čemu se vztahujeme – od věcí, které nás těší, až po tělo, které obýváme – je součástí nás. Je součástí našeho příběhu, naší cesty. V židovské mystice se říká, že každá věc, každý okamžik života obsahuje jiskry svatosti, které čekají, až budou pozvednuty zpět k Bohu.
Posvěcení vášní: Přinést Bohu i to, co v sobě nechápeme
Jsme naučeni dívat se na své touhy jako na problém. Kolik duchovních učitelů říká: „Ovládni své vášně, umlč je, spoutej je!“ Ale co když vášeň není nepřítelem? Co když je špatná jen tehdy, když není vedena ke svému pravému cíli?
Touha po moci není sama o sobě zlá – zlá je, když slouží sobectví. Ale když se promění v sílu, která chrání slabé, pak se stává světlem.
Sexuální vášeň není sama o sobě hříchem – hříchem se stává, když je vyprázdněna o lásku. Ale když se stane sjednocením dvou duší, obrazem Boží jednoty, stává se posvátným ohněm.
Touha po úspěchu není sama o sobě špatná – ale může vést k pýše. Když se však promění v touhu rozvíjet dary, které nám Bůh dal, aby sloužily druhým, stává se chválou Stvořitele.
„Miluj Boha – a čiň, co chceš.“ (Augustin)
Bůh nechce, abychom se vzdali svých vášní. Chce, abychom je přinesli před Něj. Chce, abychom je proměnili. Chce, abychom všechno, co v sobě máme, spojili s Jeho jménem, aby nic nezůstalo vyjmuto z Jeho světla.
Největší oběť: Nechat Boha vstoupit do naší temnoty
Nejtěžší věc na této cestě není vzdát se světa. Nejtěžší je dovolit Bohu, aby vstoupil do našich nejužších míst, do našich zápasů, do našich nejhlubších vášní.
„Zuj si opánky, neboť místo, na němž stojíš, je země svatá.“ (Ex 3,5)
Když člověk stojí před Bohem, musí se zbavit ochrany. Musí nechat Boha vstoupit i tam, kde by raději zůstal skryt. To je skutečné posvěcení – ne odříkání, ale proměna. Ne zničení touhy, ale její pozvednutí.
Kristus přišel, aby přijal celého člověka – ne aby ho rozdělil na „dobrou“ a „špatnou“ část, ale aby všechno, co je v něm, bylo vykoupeno. Bůh chce celé naše srdce. Ne část. Celé. I s tím, co v sobě nenávidíme.
Naše touhy jako modlitba
Když hladovíme a žízníme, není to jen fyzická potřeba. Je to volání duše, která hledá něco hlubšího.
„Hladoví a žízniví – jejich duše se v nich skrývá.“ (Ž 107,5)
To, co hledáme, není jen chléb, není jen nápoj, není jen naplnění pozemských tužeb. Hledáme Boha.
A Bůh chce, abychom ho hledali i v našich touhách.
Každý kousek chleba, který jíme s vděčností, je svatý. Každý dotek, který vychází z opravdové lásky, je svatý. Každá touha, která směřuje ke světlu, je svatá.
A tak nemáme své vášně ničit. Máme je vzít, přinést před Boha a nechat ho, aby z nich udělal něco většího.
Máme milovat. Toužit. Růst.
Máme všechno v sobě posvětit.
Máme ho hledat v celém svém bytí.
I ve svém hladu. I ve své žízni. I ve své vášni.
