Když tě rozhodí svět, když tě drtí neklid a bolest, kam se obrátíš? Svět tě učí hledat světlo – zaplnit prázdnotu hlukem, překrýt úzkost falešným klidem. Ale kdo zná tajemství mystiků, ví, že pravé světlo se rodí v temnotě.
Sv. Jan od Kříže to nazývá temnou nocí duše. Není to pouhé utrpení, ale sestoupení do nejhlubší pravdy o sobě. Člověk přestává vnímat Boha tak, jak byl zvyklý. Zdá se, že Bůh mlčí. Ale právě v tomto mlčení je přítomen. Jan od Kříže píše:
“Duše musí projít temnotou, aby mohla být osvícena.”
Také židovští mystikové vědí, že Bůh přebývá ve skrytosti. Když Mojžíš vstoupil na Sinaj, zahalil jej oblak. Když se Hospodin zjevil Šalomounovi v chrámu, zahalila ho temnota. Martin Buber říká:
“Tato temnota není nepřítomnost Boha, ale znamení Jeho skrytosti. Vyžaduje, abychom Ho hledali hlouběji.”
A tak když cítíš, že se hroutíš, nesnaž se vyběhnout do falešného světla. Sestup. Sestup do temnoty svého srdce. Tam, kde končí všechny iluze, kde jsi jen ty a pravda o tobě. A tam, na samém dně, najdeš Toho, který se skryl, aby byl nalezen.
“Učinil temnotu svým úkrytem.” (Žalm 18,12)
Bůh není v povrchním klidu. Bůh je v temnotě.
Hledej Ho tam, kde bys Ho nečekal.
