Ježíš si ho vybral mezi Dvanácti. Ne proto, že by se spletl. Ne proto, že by neviděl do srdce. Vybral ho s plným vědomím, stejně jako vybral Petra, Jana nebo Jakuba. A přesto… s Jidášem to bylo jiné. Jako by mezi nimi bylo něco hlubšího, něco, co evangelia jen naznačují, ale nikdy nevysloví naplno.
A pak, v hodině zrady, se stalo něco podivuhodného. Ježíš oslovil Jidáše slovem, které neřekl žádnému jinému učedníkovi: „Příteli…“
V evangeliích nazývá Ježíš své učedníky „přáteli“ pouze obecně (např. Vy jste moji přátelé… Jan 15,14), ale jen jednomu člověku říká „příteli“ přímo a osobně – Jidášovi. To je šokující. Když Petr zapřel Ježíše, neslyšel „příteli“. Když Tomáš pochyboval, neslyšel „příteli“. Když se Ježíše ptali zákoníci, neslyšeli „příteli“. Ale Jidáš ano.
V řečtině zde stojí ἑταῖρος (hetairos) – slovo, které se v celém Novém zákoně vyskytuje jen třikrát, a vždy jen v Matoušově evangeliu. Ježíš ho používá v podobenstvích pro ty, kdo neporozuměli Boží spravedlnosti: dělníka, který se vzpírá pánově štědrosti (Mt 20,13), a svatebčana, který přišel bez svatebního roucha (Mt 22,12). A nyní – v Getsemanech – ho říká Jidášovi.
Ale proč?
Slovo hetairos znamená „společník“, „druh“, poslední pokus o spojení.
Je to výzva? Nebo poslední objetí?
Polibek, který spojil zradu s láskou
A pak je tu polibek.
Ve všech synoptických evangeliích se dozvídáme, že Jidáš Ježíše zradil polibkem (Mt 26,49; Mk 14,45; Lk 22,47–48). To samo o sobě je otřesné – znamení lásky se stává znamením zrady.
Ale v Markově evangeliu je něco ještě zvláštnějšího. Řecké slovo použité pro „políbit“ zde není obyčejné philein, ale kataphilein (κατεφίλησεν) – což znamená vášnivý, hluboký, opakovaný polibek. To není jen letmý dotyk rtů. To je polibek, který přetrvával.
Byl to polibek člověka, který stále cítil spojení – a přesto se ho rozhodl přetrhnout.
Ježíš ho přijímá. Neuhýbá. Neodtáhne se.
A když se Jidášovy rty ještě dotýkají jeho tváře, Ježíš tiše pronese:
„Příteli, učiň, pro co jsi přišel.“
Neřekl „zrádce“. Neřekl „nepříteli“. Řekl „příteli“.
Poslední milost
Ale nebylo to jen tehdy. Už při Poslední večeři, když se stíny kolem svící rozestíraly a víno barvilo rty učedníků, Ježíš sáhl do mísy, nabral sousto a podal ho Jidášovi.
To nebylo náhodné.
Ve starověké židovské kultuře byl podaný sousto znamením úcty a zvláštního přátelství. Bylo to gesto čestného místa u stolu. A Ježíš – ten, kdo věděl, že Jidáš ho zradí – mu toto sousto podává. Jako by říkal: „Jsi stále můj.“
Pak mu umyl nohy. Klečel před ním. Dotýkal se jeho chodidel, která brzy povedou k vojákům, aby ho vydala. Voda smývala prach cesty i prach rozhodnutí, která už byla učiněna. A Ježíš myl Jidášovy nohy stejnou láskou, jakou myl Petrovy.
Jako by říkal:
„I ty jsi můj. I ty jsi hodný lásky. I ty jsi v tomto světě synem světla.“
Zrádce? Nebo přítel?
Jidáš se stal zrádcem. To nikdo nepopírá. Ale Ježíš k němu nikdy nepřestal vztahovat ruku. Ani v umývání nohou. Ani v podání sousta. Ani ve slovech „příteli“. Ani v polibku, který přijal, jako by v něm stále byla naděje.
Jak skončil? Víme, že se oběsil. Víme, že spadl a jeho tělo se roztrhlo. Ale nevíme, kde skončila jeho duše. To patří Bohu.
Někteří církevní otcové se modlili za Jidáše, jiní ho považovali za zavrženého. Ale Ježíš se k němu sklonil s něhou až do poslední chvíle. Možná… možná když se Jidášova duše rozletěla vstříc věčnosti, tam, v té chvíli mezi pádem a temnotou, spatřil Ježíšovu ruku nataženou i tam.
Poslední slovo není naše. A poslední polibek nebyl jen znamením zrady. Možná v sobě nesl něco víc – poslední výkřik lásky, která už neví, jak jinak být.
