Adam. Jméno, které nese první člověk, ale zároveň jméno, které obsahuje hluboké tajemství lidství. V jeho slabikách se skrývá něco víc než jen označení prapředka – je v něm obsažena celá cesta člověka k Bohu.
Adam (אָדָם) je spojen s prachem země (adamá), ale v jeho jménu září i alef (א) – první písmeno hebrejské abecedy, které v sobě nese přítomnost Boha, Alufo šel olam – Pána světa. Člověk je tedy bytost dvojaká: jedna polovina se drží země, druhá se vztahuje k nebi. Ale co se stane, když alef chybí?
Pokud od slova Adam odebereme alef, zůstane dam (דָם) – krev. Pouhá biologická existence. Tlukot srdce, tep v žilách, rytmus, který žene tělo kupředu, ale bez ducha, bez smyslu, bez skutečné identity. Člověk se stává jen souborem reflexů, spojením nervových zakončení, která touží po naplnění, ale nikdy nenaleznou pokoj.
Člověk bez Boha není Adamem – je jen tělem, které hledá, bloudí a zůstává nenaplněné. Teprve když se do jeho bytí vrátí alef, když dovolí Bohu, aby naplnil jeho srdce, stává se tím, k čemu byl stvořen – Adamem, plnohodnotným člověkem, obrazem Božím.
Ale jak toho dosáhnout?
Kisuf: Hlad po Bohu
Rabi Ber, chasidský mistr, učil, že spojení mezi člověkem a Bohem vzniká skrze kisuf – hlubokou touhu po jednotě s Bohem. To není jen abstraktní myšlenka, ale žhnoucí hlad, který člověka spaluje a nutí ho hledat dál. Je to neklid duše, která ví, že jí něco chybí, ale ještě to nedokáže uchopit.
Ježíš řekl: „Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni“ (Mt 5,6). Tento hlad není nic jiného než kisuf – touha po Bohu, který jediný může naplnit prázdnotu v lidském srdci. Když se člověk této touze otevře, začíná proces přeměny.
V devekut – společenství s Bohem – člověk neztrácí sám sebe. Právě naopak: když se odhodlá vzdát svých iluzí o sobě, o tom, kým je a kým by měl být, nachází svou pravou identitu. Když ztratí svůj život pro Boha, nalezne ho zpět – proměněný, očištěný a přivedený ke svému skutečnému určení.
Kristus: Nový Adam
V Ježíši Kristu se Adam vrací ke svému původnímu smyslu. Zatímco první Adam se odloučil od Boha a stal se bytostí odsouzenou k smrti, druhý Adam – Kristus – přináší návrat k jednotě. Skrze něho může každý člověk znovu objevit alef ve svém nitru.
„Kdo ztratí svůj život pro mě, nalezne jej“ (Mt 10,39). To není paradox, ale hluboká pravda. Člověk se musí vzdát své vlastní představy o sobě, aby mohl přijmout Boží pohled na svou existenci. A tehdy, když přestane lpět na svém já, nalezne něco většího – Boží přítomnost, která jej naplňuje až do krajnosti.
Když se Adam probouzí
Adam se nestává člověkem skrze svou sílu. Neusiluje o svou vlastní dokonalost, ale spíše se otevírá tomu, co už bylo pro něj připraveno. A když k tomu dojde, proměňuje se. Náhle není jen hmotnou bytostí, ale duší v Božím světle. Není pouze součástí světa, ale jeho spolutvůrcem, Božím obrazem a partnerem ve velkém díle stvoření.
Adam se probouzí, když v sobě nalezne alef – když dovolí Bohu, aby byl tím, kým vždy měl být: Pánem jeho života. A tehdy, v tom jediném okamžiku, kdy se člověk přestane bát ztráty svého já, se konečně stává skutečným Adamem.
