Kříž. Znamení, které kreslím na své tělo, aniž bych možná vždy plně rozuměl jeho významu. Pohyb ruky, letmé dotyky čela, hrudi, ramen. Mnozí to dělají ze zvyku, pro ochranu, ze strachu, že by bez toho mohli být vydáni napospas světu. Ale co když je to všechno jinak? Co když není kříž znamením útěchy, ale znamením soudu?
Když se křižuji, neříkám tím, že jsem bezpečný, ale že jsem souzen. Křižuji se, protože na kříži bych měl viset já – ne On. Jeho bolest je mou bolestí, Jeho krev je mou krví, Jeho opuštěnost je mou opuštěností. A přesto, znovu a znovu, se křižuji, jako bych tím volal do nebes: „Podívej, Otče, tvého Syna jsem ukřižoval.“
Kříž není talisman
Není to amulet. Není to magická formule proti zlu. Je to přiznání. Přiznání, že nežiji tak, jak bych měl. Že jsem nezapřel sám sebe, že nenesu svůj kříž, že se stále chci zachraňovat sám, místo abych se nechal zachránit. Pokřižování je ranou do svědomí. Je připomínkou, že stále nejsem dost mrtvý, že stále příliš žiju – tím starým, tělesným, soběstředným životem, který měl být přibit na Golgotě.
Když se křižuji, je to jako bych si na čelo psal: Jsem vrah Mesiáše. Křižuji se, protože vím, že to byl můj hřích, který přibil Jeho tělo na dřevo. Pokřižování není chlácholivý akt. Je to pohled do zrcadla pravdy.
Kristus se mnou ztotožňuje
A přesto, když se křižuji, zároveň mi On tiše šeptá: „Já jsem s tebou.“ Nechce mi říkat, že jsem spravedlivý. Neříká mi, že jsem hodný. Ale říká mi: „Já vím, kdo jsi. A přesto jsem šel na kříž místo tebe.“
Tady se tajemství obrací. Já jsem křižoval Jeho – a přesto On se rozhodl nechat se přibít i za mne. Když tedy pokřižuji své tělo, nevzývám magickou ochranu. Vyzývám sebe samého k smrti. Říkám Bohu: „Jsem hoden trestu.“ A On mi odpovídá: „Ano, ale nesl jsem ho za tebe.“
Výzva k nesení kříže
Pokřižování je souhlasem s tím, že mám nést svůj kříž. Je souhlasem s tím, že mám zapřít sám sebe, že mám jít za Kristem na Golgotu, že mám zemřít. A pokud se mi zdá, že mé srdce stále žije pro sebe, že mé ruce stále lpí na věcech tohoto světa, pak se znovu křižuji – ne jako rituál, ne jako ochranu, ale jako výzvu: Umři!
Není to snadné. Každý den se zdá, že se mé tělo znovu probouzí k tomu starému způsobu života. Každý den znovu přibíjím Krista. A přesto – pokud se mu dám, pokud skutečně přijmu svůj kříž, pak skrze smrt naleznu život.
A tak, když příště pohnu rukou a nakreslím znamení kříže, nebude to prázdné gesto. Bude to slib. Slib, že dnes zemřu – abych mohl skutečně žít.
