Kristus chodil mezi hříšníky. Mezi celníky, nevěstkami, nemocnými, posedlými. Pohoršoval farizeje, když porušoval sobotu, když odpouštěl hříchy, když si sedal ke stolu s těmi, kdo neodpovídali náboženským normám. Nikdy nezůstal ve sterilním prostředí chrámů a paláců, protože věděl, že nemocní potřebují lékaře, ne zdraví. A dnes? Kde by byl dnes? V palácích církví? V katedrálách? Nebo by opět vyšel ven pod širé nebe, mezi lidi, kteří ho hledají, ač třeba netuší kde?
Když se jeden kněz odhodlá vyjít ze zdí chrámu, aby přinesl Krista tam, kde jsou lidé, je umlčen. Pravidla, nařízení, poslušnost. Jenže Duch Svatý vane, kam chce! Kristus není omezen institucí, ale instituce se neustále snaží omezit Krista. Místo aby církev hledala, kde dnes Kristus působí, trestá ty, kdo se snaží jeho hlas slyšet.
Církev dnes stojí před volbou. Bude pevně svírat své formy, pravidla, staré struktury a pomalu se stávat muzeem, nebo pochopí, že Kristus už není v chrámu? Kde je Kristus, tam je církev – ne naopak. Pokud Kristus skutečně vychází mezi lidi, kdo mu zabrání? Zdi chrámů? Papež? Biskup? Nebo se ho lidé budou dotýkat tam, kde ho církev nečeká?
Kristus nezůstal v hrobě a nezůstal ani v církevních palácích. Jestli ho hledáte, jděte tam, kde jsou hříšníci. Ne tam, kde se rozhoduje, kdo smí a kdo nesmí mluvit v jeho jménu.
