17. „Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Tóru nebo Proroky. Nepřišel jsem zrušit, ale naplnit. 18. Amen, pravím vám, dokud nepominou nebesa a země, nepozbude platnosti z Tóry ani nejmenší písmenko (jod) ani jediný tah písmene, dokud se vše nestane. 19. Kdokoli by tedy zrušil jediné z těchto sebeméně významných přikázání a takto učil lidi, bude v království Nebes nazván „nejmenší“. Kdo je však bude zachovávat a učit, ten bude v království Nebes nazýván „veliký“. 20. Neboť vám říkám: Nebude-li vaše spravedlnost hojnější než spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, jistě nevejdete do království Nebes.“[^1]
[^1]: Pozn.: „Království Nebes“ je typický židovský výraz (hebr. malchut šamajim) pro Boží království či vládu Boha.
Komentář k významu veršů v rabínském kontextu:
Ježíšova slova silně akcentují kontinuitu s židovskou Tórou (zákonem) a tradicí proroků. Když říká „nepřišel jsem zrušit, ale naplnit“ Tóru a Proroky (v. 17), používá formulaci pochopitelnou v prostředí rabínské debaty. Ve starém židovském úzu by učenec obvinil jiného z „rušení“ či „zrušení Tóry“, pokud měl pocit, že jeho výklad Písma ruší platnost Božího zákona. Naproti tomu učitel, který Písmo správně vyloží a uvede do praxe, je vnímán jako ten, kdo Tóru „naplňuje“ či „potvrzuje“. Výrazy, jež mohly zaznít v Ježíšově semitském jazyce, by mohly být levatel (ארמית: לבטל, zneplatnit, „zrušit“) oproti lekajjem (לקיים, naplnit, „uskutečnit“). Ježíš tedy zdůrazňuje, že nepřišel zpochybnit či odložit ani písmeno z židovského Zákona, nýbrž mu dát plný význam a poslušností jej naplnit. Tato deklarace se podobá i výroku připisovanému v Talmudu křesťanskému „Evangeliu“: *„Nepřišel jsem ubrat z Mojžíšovy Tóry, ani k ní přidat“* – což odráží zásadu, že mesiášská autorita nemá rušit ani měnit Boží zákon (srov. Deut 13:1).
V 18. verši Ježíš přísahá („Amen, pravím vám“), že dokud trvá současný řád světa („dokud nepominou nebesa a země“), nezmizí z Tóry ani jediná literka či její ozdoba. Výraz „jota“ odkazuje na řecké iota, jež odpovídá hebrejskému písmenu jod – nejmenšímu písmenu hebrejské abecedy. „Jedna čárka“ (či „jediný tah“) zase naráží na drobné znaménko nebo odlišující výrůstek písmene (v hebrejštině známý jako kotz, „trn“ písmene). V rabínské tradici najdeme myšlenku, že i zdánlivě nepatrné detaily Písma mají význam. Midraš vypráví, že když Bůh změnil jméno Saraj na Sara, odstraněné písmenko jod se vzneslo k Božímu trůnu a naříkalo: „Pane světa, proč jsem muselo být vyškrtnuto?“ Bůh jej uklidnil, že žádné písmeno dané spravedlivým nepřijde vniveč – ono jod bude nakonec přidáno k Jozuovu jménu. Tato historka ilustruje, že ani nejmenší písmeno Tóry nesmí zmizet. Podobně Talmud učí: *„Kdyby nebylo (Boží) smlouvy (Tóry) udržované dnem i nocí, neplatily by řády nebe a země“*. Jinými slovy, trvání stvoření je spjaté s trváním Božího zákona. Ježíšovo prohlášení, že spíše pomine celý vesmír než aby z Tóry vypadla jediná čárka, tedy velmi přesně odpovídá židovskému pojetí věčné platnosti Božího slova. Rabíni šli až tak daleko, že rozvíjeli halachická pravidla i z ozdobných korun písmen – známý příběh popisuje Mojžíše, jenž na Sinaji vidí Boha zdobit písmena Tóry korunkami, protože v budoucnu z nich rabbi Akiva vyvodí „hory zákonů“. To vše zdůrazňuje: každý detail Písma je svatý a závazný.
Ve verši 19 Ježíš pokračuje: „Kdokoli by zrušil jediné z nejmenších přikázání… bude nazván nejmenším v království Nebes; kdo by je zachovával a učil, ten bude nazván velikým…“ Tato slova opět rezonují s židovským myšlením. Židovská tradice rozlišuje „lehčí“ a „těžší“ přikázání (hebr. mitzvot kalot vs. chamurot), avšak zároveň varuje, aby si člověk žádné z nich necenil méně. Pirkej Avot (Výroky otců) učí: *„Buďte stejně pečliví v lehkém příkazu jako v přísném, neboť nevíte, jaká odměna náleží kterému“*. Podobně Ježíš zde zdůrazňuje, že i sebemenší přikázání Tóry má smysl a váhu, a ten, kdo by je rušil (či druhé k tomu vedl), se v Božím království hluboce znemožní – stane se „nejmenším“. Naopak ten, kdo i „nejmenší“ příkaz dodrží a předá dál, bude v očích Nebes velký. Talmud dokonce říká, že každé slovo Písma má tolik významu, že „[Boží] slovo je jako oheň… jako kladivo rozbíjející skálu“, z čehož rabíni vyvozují nesčetné interpretace z každé „tříště“ verše (Chagiga 3a). Ježíšova výstraha před zlehčováním kteréhokoli příkazu tedy zapadá do tehdejší židovské úcty k celistvé Tóře. Zároveň titul „nejmenší“ a „veliký“ v království Nebes naznačuje, že v Božím království (v malchut šamajim) budou lidské životy hodnoceny podle věrnosti Božímu zákonu. Rabíni běžně mluvili o „větší/menší zásluze“ v olam ha-ba (světě budoucím) podle skutků – zde Ježíš podobně rozlišuje, jak si kdo stojí před Bohem podle svého vztahu k micvám (přikázáním).
Napokon verš 20 shrnuje: „Nebude-li vaše spravedlnost (či spravedlivost) hojnější než u zákoníků a farizeů, nevejdete do království Nebes.“ Spravedlnost (řecky dikaiosynē, hebrejsky patrně c-daka צדקה nebo c-dek צדק) zde znamená věrné plnění vůle Boží – tedy žití podle Božích přikázání a záměrů. Zákoníci a farizeové (tj. znalci Písma a příslušníci farizejského hnutí, hebr. soferim a perušim) byli v 1. století považováni za vzor zbožnosti a důsledného zachovávání Tóry. Ježíš tím vlastně říká: i tato laťka nestačí – je třeba ji překonat. Výzva k „hojnější“ (dosl. přesahující) spravedlnosti mohla překvapit; implikuje kvalitativně hlubší spravedlnost, nejen mechanické plnění liter, ale naplnění ducha Tóry. V židovském prostředí nacházíme podobný důraz u proroků a mudrců: např. prorok Micheáš vyzývá jednat spravedlivě a milovat milosrdenství (Mich 6:8), a rabíni hovoří o jednání lifním mišurat ha-din („nad rámec zákona“) – tedy prokazovat milosrdenství a lásku, nejen minimálně splnit povinnost. Farizeové sami se snažili o přesné plnění zákona, avšak i rabínská literatura je kritická k těm z nich, kteří dbali jen na vnější stránku. Talmud uvádí příměr o „metle (pohromě) farizeů“ a rozlišuje sedm druhů farizeů – někteří předvádějí zbožnost okázale nebo z nečistých pohnutek, a jen farizeus jednající z lásky k Bohu (či z opravdové bázně) je chvályhodný. Ježíš tedy volá po spravedlnosti, která jde hlouběji než farizejský formalismus – má vycházet z celého srdce. Taková spravedlnost převyšuje pouhou legalistickou poslušnost a vede k plnosti, již Bůh v Tóře zamýšlí. Jen s touto niternou spravedlností – spojující pečlivé zachovávání přikázání s čistotou úmyslů a milosrdenstvím – může člověk vstoupit do Božího království.
Analýza vztahu úryvku k pojetí Tóry a spravedlnosti v židovské tradici:
Tento úryvek z Matoušova evangelia zřetelně ukotvuje Ježíšovo učení v židovském pojetí Tóry. V židovské tradici je Tóra věčná a neměnná – Boží Zákon daný Izraeli má platnost „na věky věků“ (srov. Ex 12:14; Ž 119:152). Ježíšova slova „ani jota, ani čárka nepomine“ výstižně vyjadřují tentýž princip. Židovští mudrci věří, že Tóra byla stvořena ještě před světem a svět existuje právě kvůli ní; jak jsme citovali, „nebesa a země by nemohly obstát“, kdyby nebylo Tóry studované a zachovávané dnem i nocí. Ježíš v podstatě potvrzuje, že přichází jako učitel (rabbi), který plně respektuje autoritu Tóry. Nezlehčuje Písmo – naopak zdůrazňuje jeho závaznost. Tím se liší od některých pozdějších výkladů křesťanství, které chápaly „naplnění“ Tóry jako ukončení její platnosti. V původním kontextu by však Ježíšovi posluchači chápali „naplnit zákon“ ve smyslu dovést k dokonalému naplnění skrze správný výklad a čin. Jeho postoj je velmi blízký farizejskému – i farizeové věřili v ústní tradici, která Tóru vykládá a aplikuje, aby byla dodržena do nejmenších detailů. Není proto náhodou, že mnohé Ježíšovy výroky připomínají výroky z Talmudu či midrašů a pohybují se uvnitř tehdejších židovských diskusí o Zákoně.
Spravedlnost v pojetí židovské tradice zahrnuje nejen dodržování přikázání (micvot), ale i mravní integritu a milosrdenství. Hebrejský pojem cdaka (צדקה) znamená spravedlnost i štědrost – v židovství se spravedlivým (cadik) myslí ten, kdo žije podle Boží vůle a prokazuje druhým dobro. Ježíšova výzva k „hojnější spravedlnosti“ tedy zapadá do rámce, kdy pravá zbožnost není jen vnější konformita, ale hlubší odevzdání se Bohu. Podobný důraz vidíme u proroků: např. Jeremiáš 31:32-33 mluví o nové smlouvě, kdy bude Tóra vepsána do srdcí lidí. I rabín Jochanan ben Zakkai údajně na smrtelné posteli plakal, že neví, zda obstojí před Božím soudem – ač byl velebný učitel, obával se, zda nechybil (Berachot 28b). Židovská pokora před ideálem spravedlnosti tak uznává, že člověk má stále co zlepšovat, aby dosáhl dokonalosti, již Tóra vyžaduje.
Ježíš tedy v tomto úryvku neodmítá Tóru, ale naopak ji potvrzuje a vykládá v duchu proroků. Ukazuje na hlubší smysl přikázání: nejen mechanické dodržení litery, ale naplnění Boží vůle celým srdcem. To zahrnuje lásku k Bohu a bližním, spravedlnost projevovanou milosrdenstvím, a poctivost v každém detailu zákona. V židovské tradici se říká, že „Tóra má 70 tváří“ – lze ji chápat mnoha způsoby, ale všechny vedou k témuž cíli: žít svatě a spravedlivě před Bohem. Ježíšův důraz, aby jeho učedníci plnili i nejmenší přikázání a překonali farizeje ve spravedlnosti, je vlastně výzvou k opravdové věrnosti Tóře. V tom se shoduje s rabínským důrazem, že celá Tóra je svatá, a zároveň rozvíjí prorocký náhled, že Tóra má být naplněna láskou a pravdou (srov. Zach 7:9-10, Oz 6:6). Tento úryvek tedy stojí na pevném židovském základu: Tóra je Boží zjevení, které trvá navěky, a skutečná spravedlnost znamená žít podle ní plně – v každém činu i úmyslu.
