Fotografie je umění zachycení světla a stínu. Každý portrét, který vidíme, je ve skutečnosti výsledkem této hry – zdůrazněním určitých linií a skrytím jiných. Správný úhel a množství světla mohou změnit výraz tváře, zvýraznit její krásu, nebo naopak odhalit detaily, které by jinak zůstaly skryté. To, jak vypadáme na fotografii, není jen otázkou toho, jací skutečně jsme, ale jak na nás dopadá světlo.
Stejné pravidlo platí i v našem nitru. Naše osobnost, naše duše, je utvářena jak světlem, tak temnotou. Není to jen to, co si o sobě myslíme nebo co ukazujeme druhým – jsme formováni i tím, co bychom raději neviděli, co v nás zůstává skryté.
Platón řekl, že „krása je zář pravdy“. Ale pravda nevychází jen ze světla – rodí se i v přijetí stínu. Když odmítáme vidět temné stránky sebe samých, naše vnitřní světlo se stává neúplným, jako přepálená fotografie bez hloubky. Bůh nás však volá k celistvosti.
Právě tam, kde se nebojíme přiznat své stíny, může vstoupit Boží milost. Když si uvědomíme, že nejsme jen světlo, ale i temnota, otevíráme své srdce Bohu takoví, jací opravdu jsme. A On, jako dokonalý fotograf, dokáže najít úhel, ve kterém se naše stíny promění v krásu.
Stejně jako umělec potřebuje stín k vytvoření hloubky, i my potřebujeme projít vlastními temnotami, abychom objevili Boží světlo. Teprve tehdy, když se přestaneme bát svého pravého obrazu, se naše srdce očistí a Bůh do něj může vstoupit.
