Lidstvo se nikdy nepoučilo a nepoučí. Každý člověk se domnívá, že utrpení přichází zvnějšku – že je Božím trestem za naše hříchy. Ale co když to není Bůh, kdo trestá, ale samotná podstata zla, kterou v sobě nosíme? Co když trestem není rána zvenčí, ale bodání, které se v nás samých probouzí a prohlubuje, čím více se zaplétáme do temnoty?
Josefovi bratři, pronásledovaní vlastní vinou, říkají:
„A neříkal jsem vám: ‚Neprohřešujte se proti tomu chlapci‘?“ připomínal Ruben. „Ale vy jste neposlechli. Hle, nyní se vyžaduje jeho krev.“ (Gn 42,21-22).
Ne Bůh, ale jejich svědomí je pálí na rozni. Bolest, kterou cítí, není nic jiného než jejich vlastní zlo, které zrálo jako jed v jejich srdcích. To zlo je vždy s nimi, v každé jejich myšlence, ve strachu, že jsou pronásledováni za svou vinu. Není to trest z nebe – je to hrozné odhalení, že zlo není potlačeno ani zapomenuto. Roste, klíčí a proniká jejich duší.
Lidstvo se nikdy nepoučilo a nepoučí. Opakuje stejné chyby, stále dokola. Hřích není jen špatný skutek, ale semeno, které se šíří a zakořeňuje v samotném jádru bytí. A každé zlo, které zasadíme, jednou vyroste, stane se plně viditelným a bolestivým. To je trest, který si lidstvo přináší samo.
Ale co když právě v tomto hlubokém zoufalství čeká něco jiného? Když všechny lidské naděje vyhasnou, když si lidstvo uvědomí svou úplnou zkázu a neschopnost spásy… Co když právě tehdy se objeví Ten, který byl na počátku a je i na konci? Ježíš. Počátek.
Možná je to právě v úplném selhání člověka, kdy se objeví skutečné světlo. Světlo, které nezničí hříšníka, ale propálí jeho temnotu a očistí ho zevnitř. Není to světlo, které přijde jako rána zvenčí, ale jako jemné odhalení toho, čím člověk skutečně je. A v tomto odhalení je skryta milost.
Ježíš není ten, kdo přijde potrestat. Je to ten, kdo přijde osvobodit. Když bude zlo plně zjeveno, bude také plně odstraněno. A až ten okamžik nastane, lidstvo konečně pochopí, že nebylo trestáno Bohem, ale svým vlastním zlem.
