Do temnoty se ponořil Bůh

Na počátku nebylo světlo. Na počátku byla temnota. A nad temnotou se vznášel Duch.

Bůh se nezjevil jako blesk na nebi, ale jako světlo uprostřed noci. Nezjevil se v hromu, ale v děťátku položeném do chudoby a samoty. A když dorostl, nepostavil se na výšinu, ale sestoupil. Nehledal výšky, ale hloubky. Šel tam, kde my se bojíme dívat – do vnitřní temnoty člověka.

Ježíš je Bůh, který se ponoril do temnoty. Vstoupil do ní jako světlo, ale nepřinesl ho zvenčí – vynesl ho zevnitř. Osvítil samotnou podstatu tmy tím, že ji přijal. Nezničil temnotu, ale přetvořil ji v prostor zjevení. V místě, kde jsi nejvíce ztracený, On čeká. V ranách, které se bojíš ukázat, On spočívá. Ve slabosti, kterou se snažíš skrýt, On sílí.

Bez temnoty není světla – protože světlo se nerodí mimo ni. Světlo je pohledem Boha, který vidí tmu a říká: „Tady chci být. Tady chci svítit. Tady chci milovat.“

Temnota není konec. Temnota je těhotná světlem.

A právě tam, kde jsi nejvíc ubohý, kde jsi nejvíc sám, kde už nezbyla žádná slova – tam se Bůh stává slovem. Tichým, pokorným, blízkým. Slovem, které neodsuzuje, ale proniká. Slovem, které tě nevolá k útěku z temnoty, ale k setkání v jejím středu.

Kdo poznal Krista, poznal světlo, které se nebojí tmy.
Kdo poznal temnotu, a neuteče z ní, ten pozná Krista.