Král nepřijel na válečném koni, neblýská se zlatem ani nepráská bičem moci. Přijel na oslátku, pokorný a tichý, a svět jej odmítl. Svět, zvyklý na Caesary, nepoznává krále, který se sklání, aby sloužil. Proč by také? Vždyť jak říká svatý Pavel, kříž je pro pohany bláznovstvím.
Ale co já? Co když i já pohoršeně odvracím zrak od tohoto krále na oslátku? Čekám přece vítězného krále, který zvítězí ve všech bitvách, jen ne v té neviditelné, v mém srdci. Chci, aby vzal můj kříž, mé břímě, mé bolesti. Ale co když je to naopak? Co když jsem povolán nést jeho kříž? Jen tu menší část, jako Šimon z Kyrény, ale přesto kříž.
Je těžké nepohoršit se, když místo revoluce přichází tichý smír. Jidáš také očekával zlom, mocný převrat, ale místo toho našel krále, který mlčky trpí. A já? Mám dost odvahy přijmout tohoto krále, který nevládne mečem, ale láskou? Krále, který mi nebere břemena, ale zve mě, abych šel s ním na cestu kříže?
Toto je ten pravý král, skrytý v pokoře, zjevující se jen těm, kteří mají odvahu nahlédnout za závoj světa a spatřit pravou moc – moc lásky, která vítězí tichým utrpením. Kdo z nás má odvahu přijmout tohoto krále?
Francesco Matteo