Příběh Noema, který neprosil Hospodina za záchranu světa před potopou, a příběh Abrahama, který se přimlouval za Sodomu, když Bůh oznámil její zničení, nabízejí dva různé pohledy na to, jak by měl člověk reagovat na Boží spravedlnost.
Noe se soustředil na svou vlastní záchranu a záchranu své rodiny, zatímco Abraham se neváhal postavit za hříšné město, aby ho Hospodin ušetřil, pokud by se v něm našlo aspoň pár spravedlivých.
Když se podíváme na tyto dva příběhy, musíme se ptát sami sebe: Kterou cestou jdeme my? Přimlouváme se u Hospodina za hříšné lidstvo, za svět, aby ho ušetřil? Nebo jsme trochu jako Noe, starající se hlavně o svou vlastní záchranu, a na ostatní zapomínáme?
Tato otázka nás vede k přemýšlení nad tím, jak dnes vnímáme Boží milosrdenství a naši roli v něm. Někdy slyším, jak někteří křesťané věří, že v době soužení bude církev vytržena, zatímco hříšníci zůstanou. Ale neměl by křesťan spíše toužit být s těmi, kdo potřebují nejvíce Boží milosrdenství? Měl by přece prosit za ně, stát při nich a přimlouvat se za jejich záchranu, stejně jako to dělal Abraham. Neměli bychom jako křesťané stát na straně těch, kteří trpí, kteří jsou ztraceni, a kteří potřebují Boží milosrdenství nejvíce?
Toto zamyšlení nás vybízí k tomu, abychom se stali hlasem milosrdenství, soucitu a naděje v tomto světě, místo abychom se uzavírali do bezpečí své vlastní “archy”. Buďme Abrahamy této doby, kteří neúnavně prosí Boha za záchranu světa.
