V Getsemanské zahradě, pod temným nebem plným hvězd, se odehrál jeden z nejzásadnějších momentů v dějinách lidstva. Ježíš, Boží Syn, se modlil s takovou intenzitou, že jeho pot se proměnil v kapky krve. Vědomí blížící se oběti ho tížilo, ale on neustoupil. Přesto, když se obrátil ke svým nejbližším učedníkům, našel je spící. “To jste se mnou nemohli bdít ani hodinu?” vyčetl jim. Tato Ježíšova otázka proniká časem a dotýká se i nás. Umíme v době strasti setrvat v modlitbě, alespoň hodinu?
Tento úryvek z evangelia v sobě nese hluboký mystický význam. Ježíšova výzva není jen výčitkou těm, kdo ho zradili spánkem, ale je to i pozvánka k tomu, abychom my, dnes, bděli s ním v našich těžkých chvílích. Když procházíme vlastním utrpením, nemusíme být sami. Můžeme se modlit s Ježíšem, nechat ho, aby nesl naše břemena, jako Šimon z Kyrény pomohl nést jeho kříž. Ale stejně jako Šimon, i my neseme pouze “lehčí část”. Hlavní tíha zůstává na jeho ramenou.
Ježíš v Getsemanech prožíval nejen svou nadcházející oběť, ale i všechny bolesti, které kdy budeme my, jeho následovníci, nést. Tato hluboká propojenost mezi naším utrpením a jeho obětí je ústřední součástí křesťanského mysticismu. Když jsme nemocní, prožíváme ztrátu nebo se cítíme opuštění, tyto pocity nejsou pouze naše. Ježíš je prožívá s námi. V každé bolesti, která nás sužuje, je přítomen, protože na sebe vzal veškeré lidské utrpení.
“Nechť každá rána, kterou utrpíme, nechť každá bolest, kterou pocítíme, nám připomíná, že trpíme spolu s Kristem. A Kristus trpí v nás, přičemž nese tíhu našich zkoušek, abychom nezůstali sami.” Tento citát vystihuje podstatu našeho propojení s Ježíšem v utrpení. Když se naše tělo nebo duše láme pod tíhou světa, můžeme si být jisti, že Kristus je v tom s námi, nesoucí naše břemena a povzbuzující nás, abychom v něm našli sílu vydržet.
Když s ním v modlitbě vytrváme, nejenom že nacházíme úlevu pro sebe, ale i povzbuzení pro něj, aby vydržel nést naše utrpení. Mystérium této duchovní výměny spočívá v tom, že v naší modlitbě nejenom hledáme úlevu pro sebe, ale také povzbuzujeme Ježíše, aby vytrval v nesení našich břemen. Modlíme se s ním a za něj, aby v nás naplnil své dílo až do konce. A je to právě tato vytrvalost, která nás proměňuje, dává nám sílu čelit životním výzvám a prožívat radost z toho, že naše strasti nejsou neseny nadarmo.
Vydržet bdít aspoň hodinu – to není jen výzva k modlitbě, ale i k trpělivosti, víře a věrnosti. Ježíšovo poselství z Getsemanech nás volá, abychom se stali aktivními účastníky jeho utrpení, a tím i jeho vítězství. Jen když s ním vytrváme, budeme skutečně posilněni.
Kéž nám tato Ježíšova výzva připomíná, že i my můžeme, i když jen na chvíli, stát po boku toho, který pro nás nese kříž, a že naše utrpení není neseno v samotě, ale v jeho milující přítomnosti.
