Pokud se ponoříme do historie rané církve, objevíme pravdu, která je dnes často opomíjena – křesťan nemohl být vojákem v prvních staletí křesťanské éry. Vojenská služba, zabíjení, válka – to vše bylo v přímém rozporu s učením Krista, které stavělo na lásce k nepřátelům a míru. Patrističtí otcové jako Tertullianus či Origenes jednoznačně odmítali myšlenku, že by následování Krista mohlo zahrnovat zbraně a násilí.
Ale dovolte mi začít odjinud – z osobní zkušenosti. Jsem dítě občanské války. Znám okamžik, kdy musíte opustit svůj domov, svůj kraj, všechno, co znáte a milujete, protože zůstávat by znamenalo čelit smrti. Mnozí z mých přátel a známých byli méně šťastní. Někteří zůstali a stali se oběťmi války, jiní se zapojili do bojů, často přesvědčeni, že bojují za něco většího. A když dnes mluvím se staršími, kteří se před 40 lety aktivně účastnili bojů, jejich slova mě pronásledují: „Byla to zbytečná oběť. Kdybychom měli možnost to prožít znovu, vyhnuli bychom se válce obloukem.“
Před čtyřiceti lety věřili, že bojují za svobodu, za svůj domov, za spravedlnost. Dnes, když mluvíme, už vědí, že to byla iluze. Krev, kterou prolili – a kterou viděli téct kolem sebe – byla prolita nadarmo. Ne pro spravedlnost, ale pro zájmy těch, kteří stáli vysoko nad nimi, mimo dosah těch, kdo skutečně bojovali a trpěli. Lidé na bitevním poli jsou jen pěšáci, kteří nikdy nemají moc měnit pravidla hry. O válce a míru nerozhodují oni. O jejich životech, o jejich osudech rozhodují ti, kteří je nikdy nepotkají, kteří nikdy nepoznají jejich jména.
A co je na tom nejsmutnější? Když jsem mluvil s lidmi, kteří bojovali v jiných válkách, ve zcela jiných koutech světa, jejich slova byla stejná. Všichni mi říkají: „Pokud můžeš, odejdi. Vezmi svou rodinu a utíkej, protože není nic cennějšího než jejich životy. Prolévat krev pro cizí zájmy nemá smysl.“
Proto mám tak hluboké pochopení pro ty, kteří dnes utíkají z války. Lidé, kteří se rozhodnou opustit své domovy a utéci do zahraničí, nejsou zbabělci. Jsou to ti, kteří rozumí tomu, co znamená válka. Rozumí tomu, že v ní nezvítězí ani pravda, ani spravedlnost. A tak utíkají, protože chápou, že život jejich dětí, jejich rodin, má větší cenu než falešné ideály, které jim předkládají ti nahoře. Proč by měli prolévat krev, aby ochránili zájmy oligarchů, kteří si v luxusu a pohodlí přerozdělují svět?
A pokud někdo přesto touží bojovat, nechť jde – ale nechť chápe, co válka skutečně znamená. Až boje skončí, nezůstane nic než trpkost, zničené životy a poznání, že byste nikdy nedopustili, aby váš vlastní syn prošel stejným masomlejnkem. Válka není hrdinství, není to spravedlnost. Je to mašinérie, která drtí vše, co je lidské, vše, co je svaté.
Když tedy mluvíme o válce a křesťanství, nezapomínejme na pravdu, kterou raná církev dobře znala. Křesťan nemohl být vojákem, protože následování Krista není cestou meče a násilí. Pokud dnes někdo vstupuje do války, ať je to z jeho vlastní vůle, ne proto, že věří, že je to jeho křesťanská povinnost. Protože válka nikdy nebyla a nikdy nebude cestou, kterou by Kristus schvaloval.
