Objevila se informace, že Moskevský patriarchát potřebuje 250 vojenských kněží (podle diecézí bylo dokonce rozesláno příslušné oběžné dopisy). Úplně tomu nerozumím, proč.

Je jasné, že pokud se na kněze nahlíží jako na pohanského kněze, je jeho přítomnost v aktivní armádě vysvětlitelná: zahánět zlé duchy, obětmi usmířit bohy, vyprosit vítězství nad nepřáteli a podobně. Takoví specialisté doprovázeli každou pohanskou armádu. Ale zdá se, že křesťanský kněz je něco jiného?

Domníval jsem se, že kněz je především pastýř, který vede lidi k Bohu a pečuje o to, aby se křesťané neodklonili od Božích přikázání. Učí je lásce, milosrdenství, soucitu, tedy v podstatě věcem, pro které není ve válce místo.

V mém pojetí může být křesťanský kněz na bojišti pouze v jediné roli (pokud nemá nějaké lékařské znalosti) – jako blázen pro Krista, který se staví mezi bojující strany a ve jménu Krista je žádá, aby přestaly zabíjet jeden druhého.

O takových kněžích jsem ale nikdy neslyšel. Neexistovali ani ve starověku, ani v nedávné minulosti. A to, co místo toho existovalo, přineslo nějaký užitek?

Instituce vojenských kněží existovala před revolucí. Z pamětí protopresbytera ruské armády a námořnictva Georgije Šavelského víme, že někteří kněží dokonce vedli jednotky do útoku. S křížem napřed.

Na frontách první světové války bylo povoláno více než 5000 duchovních. Zachránilo to armádu a námořnictvo před rozpadem? Zastavilo to vzájemnou krutost, dokonce ani ne vůči nepřátelům, ale vůči svým včerejším spolubojovníkům?

Pomohlo to církvi v letech revoluce a občanské války? Možná, že včerejší bojoví druzi nenechali revolucionáře ublížit svým polním kaplanům?

Podle svědectví téhož Šavelského byli mnozí vojenští kněží v letech 1917–1918 nuceni si holit vousy, převlékat se do vojenských uniforem a v tomto přestrojení prchat z fronty před nevyhnutelnou odplatou. Jen tak tak unikl smrti i sám Šavelskij.

Odkud se vzala taková nenávist u včerejších spolubojovníků, s nimiž sdíleli špínu v zákopech a šli do útoku, které zpovídali a přijímali svaté tajemství? Možná kněží ve válce dělali něco nesprávného? Nemluvili o správných věcech? Nekázali správné věci? Nesloužili Kristu?

Šavelskij uvádí i do očí bijící případ, kdy bojoví důstojníci ještě před jakoukoli revolucí v roce 1916 udělali záchod v kapli, která byla dříve používána jako plukovní kostel. Nezdá se vám to jako důkaz autority církve na frontě, kde smrt prý i ateisty přiměla vzpomenout si na Boha?

Existuje úžasné svědectví bývalého vojenského kněze archimandrity Spiridona Kislakova. V roce 1914, po začátku války, pronesl kázání, v němž mimo jiné řekl:

„Dokud budou křesťané vést války, nemají právo nazývat se křesťany.“

Nicméně se nestranil, ale poctivě se pokusil pochopit, zda má křesťan (a tím spíše kněz) místo ve válce. Byly přece tak přesvědčivé odkazy na Alexandra Něvského, Sergia Radoněžského, Osljabju a Peresveta – všechny ty imperiální mýty, jimiž církev po staletí ospravedlňovala své odpadlictví od evangelia a Krista.

Napsal zprávu a dobrovolně odešel na frontu.

Ve vojenském kostele v lese sloužil liturgii, přijímal vojáky, kázal, a poté, jak píše archimandrita Spiridon, šli na frontu „zabíjet křesťany“. Takto přijalo Tělo a Krev Kristovu ne méně než 200 tisíc lidí.

Zlom v něm nastal poté, co se ocitl pod bombovým útokem. Ležel na zemi a v hrůze se k ní tiskl, když nad hlavou viděl břicho německého letadla s obrovským černým křížem. A z otevřené „spodní příčné části“ toho kříže padaly na lidi bomby.

Tyto bomby mu daly odpověď na otázku o křesťanském postoji k válce:

„Válka, do které Rusko spadlo jako do pasti, je zhouba. Především zhouba pro člověka, kterého rozdrtí na prach, poníží v něm Boží obraz: válka je zkázou pro celé křesťanstvo.“

A proto: „Kristovi pastýři nesmí znát žádnou státní moc a tím spíše obětovat své křesťany ve prospěch armády; neboť Kristus nikdy žádnému králi ani žádným pozemským mocnostem nesvěřil své křesťany…“

Tak psal bývalý vojenský kněz, který hledal v křesťanství Krista, nikoli materiální výhody a církevní odměny. Bohužel, jeho osamělý hlas nebyl tehdy ani později vyslyšen.

Už uběhlo sto let a stále se vracíme ke stejné otázce: co má kněz (a obecně každý křesťan) dělat ve válce?

Září 2024

Joann Burdin je ruský pravoslavný kněz