Tradiční katolická teologie považuje apoštola Petra za prvního papeže, po němž následoval Linus jako druhý biskup Říma. Tato představa univerzální hlavy církve však vznikla až později, když se římská církev stala dominantním centrem křesťanství. Historické důkazy naznačují, že Linus byl spíše lokálním biskupem než hlavou celé církve. Navíc je nepravděpodobné, že by v době, kdy ještě žili apoštolové—přímí svědci Ježíše Krista—a kdy jeruzalémská církev měla vedoucí postavení, vedl celou církev pohan. Tento článek se zaměřuje na skutečnou roli Linuse v rané církvi, zdůrazňuje význam jeruzalémské církve a přináší pohledy pravoslavné církve a církevních otců, kteří zpochybňovali centralizaci církevní autority.

Vedoucí postavení jeruzalémské církve

Po Ježíšově nanebevstoupení se Jeruzalém stal centrem raného křesťanství. Apoštolové jako Petr, Jakub Spravedlivý (Ježíšův bratr) a Jan vedli jeruzalémskou církev a byli přímými svědky Ježíšova života, smrti a zmrtvýchvstání. Tato církev byla považována za mateřskou komunitu všech křesťanů a měla významnou autoritu v otázkách víry a praxe. To dokládá například jeruzalémský koncil kolem roku 49 n.l. (Skutky apoštolů 15), kde se řešila zásadní otázka přijímání pohanů do církve.

Nepravděpodobnost vedení církve pohanem za života apoštolů

Je nepravděpodobné, že by celou církev vedl někdo z pohanského původu, jako byl Linus, v době, kdy ještě žili apoštolové. Tito přímí svědci Ježíše měli přirozenou autoritu a hráli klíčovou roli ve formování rané církve. Linus, působící v Římě, vedl místní komunitu složenou převážně z pohanských konvertitů. Jeho role byla tedy omezena na římskou církev a nesahala k univerzální autoritě nad celým křesťanstvem.

Decentralizovaná struktura rané církve

Raně křesťanská církev měla decentralizovanou strukturu. Jednotlivé obce byly vedeny místními biskupy či staršími a měly značnou míru autonomie. Autorita byla sdílena mezi apoštoly a místními vůdci; žádný z nich neměl univerzální jurisdikci nad celou církví.

Role apoštola Jana

Apoštol Jan, jeden z posledních žijících apoštolů, působil v Efezu a měl významný duchovní vliv. Jeho přítomnost naznačuje, že centralizace církevní moci v Římě nebyla v té době realitou. Jan byl duchovním otcem mnoha komunit v Malé Asii a jeho učení výrazně ovlivnilo křesťanskou teologii.

Přesun centra křesťanství po zničení Jeruzaléma

Zničení Jeruzaléma v roce 70 n.l. mělo zásadní dopad na křesťanskou církev. Oslabená jeruzalémská komunita vedla k přesunu těžiště církve do měst jako Řím a Efes. Tento přesun nebyl okamžitý ani neznamenal, že by římská církev ihned získala vedoucí postavení nad celou církví.

Pohled pravoslavné církve na Linuse a římský primát

Pravoslavná církev zdůrazňuje kolegiální vedení a rovnost mezi biskupy. Apoštol Petr je považován za “prvního mezi rovnými” (primus inter pares), což mu přiznává čestné postavení, ale ne nadřazenou autoritu. Linus je uznáván jako biskup Říma, avšak jeho role je chápána jako lokální. Pravoslavná církev nepřijímá koncept papežské neomylnosti a univerzálního primátu.

Názory církevních otců na centralizaci

Mnozí církevní otcové zpochybňovali centralizaci autority v Římě:

Cyprián z Kartága (kolem 200–258 n.l.):

„Ani jeden z nás se neprohlašuje za biskupa biskupů ani násilím nenutí své kolegy k poslušnosti; neboť každý biskup má plnou moc svobodně rozhodovat podle svého vlastního uvážení a bude za své jednání zodpovídat pouze Bohu.“
(Akta koncilu v Kartágu pod vedením Cypriána)

Jeroným (kolem 347–420 n.l.):

„Ať už je biskup kdekoli, ať v Římě nebo v Eugubiu, v Konstantinopoli, Remeši či v Alexandrii, jejich hodnost a kněžství jsou stejné.“
(List 146, odstavec 1)

Basil Veliký (kolem 330–379 n.l.):

„Bylo by správné, kdyby každý biskup zůstal ve své vlastní diecézi a nezasahoval do záležitostí jiných církví.“
(List 54, odstavec 2)



Augustin z Hippo (354–430 n.l.):

„Kristus je jedinou hlavou svého těla, církve; mimo jeho tělo nemůže být nikdo spasen.“
(Kázání 341, odstavec 11)


Tyto citace ukazují, že mnozí církevní otcové podporovali kolegiální vedení a odmítali centralizovanou autoritu v rukou jednoho biskupa.

Linus jako lokální biskup Říma

Linus vedl římskou církev v době, kdy ještě žili apoštolové a kdy jeruzalémská církev měla vedoucí postavení. Jeho role byla zaměřena na potřeby místní komunity v Římě. Neexistují důkazy o tom, že by měl univerzální autoritu nad celou církví.

Důsledky pro chápání církevní autority

Pochopení Linuse jako lokálního biskupa a zdůraznění vedoucí role jeruzalémské církve ukazuje, že raná církev byla pluralitní a jednotu udržovala prostřednictvím společné víry a spolupráce. Centralizace autority v Římě nastala až postupně po zničení Jeruzaléma a smrti apoštolů.

Závěr

Linus byl významnou postavou v římské církvi, ale jeho role byla lokální. Vedoucí postavení měla v té době jeruzalémská církev vedená apoštoly. Je nepravděpodobné, že by pohan vedl celou církev v době, kdy autorita byla sdílena mezi apoštoly a dalšími místními vůdci.

Historické důkazy, pohled pravoslavné církve a názory církevních otců naznačují, že v prvních staletích neexistovala centralizovaná autorita v podobě univerzálního papežství. Toto pochopení nám umožňuje lépe porozumět vývoji církve a formování jejích institucí.




Odkazy na zdroje:

Cyprián z Kartága, Akta koncilu v Kartágu:
Seventh Council of Carthage Under Cyprian

Jeroným, List 146:

Basil Veliký, List 54:

Augustin z Hippo, Kázání 341: