Církev je tradičně považována za Kristovo tělo, ale historický vývoj často odhaluje napětí mezi posláním církve a jejími institucemi. Tento paradox nás nutí ptát se: Je církev stále místem, kde můžeme nalézt autentického Krista, nebo se stala mocenskou strukturou, která ztratila své původní poslání? Abychom tomu porozuměli, pojďme se podívat na známý literární obraz – Velkého inkvizitora z „Bratrů Karamazových“ od Dostojevského, který může sloužit jako výmluvná metafora tohoto napětí.
Velký inkvizitor jako obraz ztráty svobody
V „Bratrech Karamazových“ nám Dostojevskij představuje Velkého inkvizitora, postavu, která symbolizuje církevní moc. Tento inkvizitor kritizuje Krista za to, že lidem přinesl příliš velkou svobodu. Tvrdí, že lidé chtějí pevné vedení a autoritu, ne tíhu volby a osobní odpovědnosti. V tomto obrazu je Kristus postaven před inkvizici, která ho vyhání, protože podle inkvizitora jeho přítomnost podkopává kontrolu nad lidmi.
John Dominic Crossan, profesor biblických studií a historik, ve své studii The Historical Jesus: The Life of a Mediterranean Jewish Peasant popisuje, že „Boží království není o dominaci nebo kontrole, ale o narušení zavedených pořádků moci a postavení“ (Crossan, 1991, s. 201). Tím ukazuje, že Kristus nepřináší hierarchii a moc, ale lásku a svobodu. Přesto se církevní struktury často vzdálily tomuto revolučnímu poselství a namísto toho vytvořily rigidní pravidla, která svobodu spíše omezují.
Církevní instituce: Strážce tradice nebo překážka svobody?
Církev jako instituce hraje zásadní roli v dějinách křesťanství – udržuje a předává tradici, poskytuje duchovní vedení a strukturu víry. Avšak jak poukazuje Hans Küng, jeden z nejvlivnějších katolických teologů 20. století a dlouholetý kritik nadměrného institucionalismu církve, ve své knize Christianity: Essence, History, and Future, může se stát, že církev přestane být nástrojem osvobození a stane se překážkou autentické víry: „Církev se musí vrátit k jednoduchosti a svobodě raných křesťanských společenství, kde byla víra žita autenticky, bez okovů institucionální moci“ (Küng, 1995, s. 313).
Tento problém se neprojevuje jen v historii (např. inkvizice, schizmata), ale i v současnosti. José Casanova, renomovaný sociolog náboženství a profesor na Georgetown University, ve své knize Public Religions in the Modern World varuje, že „když se náboženské instituce příliš zapletou s politickou mocí, riskují ztrátu svého prorockého hlasu“ (Casanova, 1994, s. 85). Tento odklon od původního poslání církve se stává překážkou pro ty, kteří hledají autentickou svobodu v Kristu, protože církevní hierarchie může upřednostňovat své vlastní zájmy a mocenské struktury před službou lidem.
Kristus na okraji: Poselství těm, kteří byli odmítnuti
Kristus se v evangeliích neustále setkává s těmi, kteří jsou na okraji společnosti – chudými, nemocnými, hříšníky. Jeho přítomnost mezi těmito lidmi ukazuje, že Boží království je otevřené těm, kteří byli odmítnuti. Philip Jenkins, profesor historie a odborník na globální křesťanství, ve své knize The Next Christendom: The Coming of Global Christianity poukazuje na to, jak se křesťanství v 21. století stále více přesouvá do globálního jihu, kde církve často fungují mimo tradiční evropské nebo severoamerické struktury. Tyto církve se více zaměřují na charismatické a neformální formy víry, které se odrážejí v autentickém vztahu s Kristem, nikoli v rigidních pravidlech.
„Křesťanství se přesouvá pryč od starých mocenských center směrem k živějším, dynamickým a často decentralizovaným komunitám na globálním Jihu“ (Jenkins, 2002, s. 45). Tato dynamika ukazuje, že autentické křesťanství nemusí být vždy spojeno s institucionálními pravidly, ale s živou vírou, která se často nachází mimo zavedené mocenské struktury.
Kristovo poselství svobody je stále aktuální. Jeho přítomnost mezi těmi, kteří byli marginalizováni, ukazuje, že Kristus přichází především k těm, kteří jsou na okraji společnosti. Až Kristus znovu přijde, budeme možná překvapeni, kdo bude sedět po jeho boku. Ne bohatí a mocní, ale ti, které jsme kdysi odmítli.
Závěr: Volání po autenticitě
Církevní instituce mají nezastupitelnou roli, ale nesmí se stát nástrojem kontroly a moci. Musí se vrátit ke svému původnímu poslání – přinášet Kristovu svobodu a milost těm, kteří ji nejvíce potřebují. Jak tvrdí Rowan Williams, bývalý arcibiskup z Canterbury a jeden z předních anglikánských teologů, ve své knize Faith in the Public Square: „Církev musí být místem, kde proudí svoboda a milost, ne místem, kde pravidla a předpisy spoutávají lidi“ (Williams, 2012, s. 178).
Kristovo království je královstvím těch, kteří jsou malí a pokorní, nikoli těch, kteří si nárokují moc. Volání po autentickém křesťanství je voláním po svobodě, lásce a pravdě – a církev, pokud chce zůstat věrná Kristovu poslání, musí tuto svobodu znovu objevit. Jinak se riskuje, že se stane obrazem Velkého inkvizitora, který vyhání Krista místo toho, aby ho následovala.
Použité zdroje:
- Crossan, J. D. (1991). The Historical Jesus: The Life of a Mediterranean Jewish Peasant. HarperCollins.
- Küng, H. (1995). Christianity: Essence, History, and Future. Continuum.
- Casanova, J. (1994). Public Religions in the Modern World. University of Chicago Press.
- Jenkins, P. (2002). The Next Christendom: The Coming of Global Christianity. Oxford University Press.
- Williams, R. (2012). Faith in the Public Square. Bloomsbury Publishing.
