Konflikt o Náhorní Karabach, který se v roce 2020 znovu rozhořel, je smutným příběhem malého křesťanského národa, který byl obětován geopolitickým a ekonomickým zájmům velmocí. Arménská křesťanská komunita čelí vážným následkům, zatímco Ázerbájdžán získává pozornost a podporu Evropy kvůli svým klíčovým energetickým zdrojům. Role Evropské unie a její mlčení tváří v tvář tragédii v Karabachu odhaluje hluboké morální dilema – když ekonomika vítězí nad spravedlností. Tento článek se zaměřuje na ekonomické vazby Ázerbájdžánu s EU, na osud Karabachu a na mlčení Evropy.
Ekonomické vazby Ázerbájdžánu s Evropskou unií
Ázerbájdžán je bohatý na ropu a zemní plyn, což z něj činí důležitého hráče na globálním energetickém trhu. Evropská unie, zejména v kontextu energetické krize, která vypukla po invazi Ruska na Ukrajinu v roce 2022, začala hledat nové zdroje energií, aby snížila svou závislost na ruském plynu. Ázerbájdžán se stal klíčovým partnerem v těchto snahách, zejména díky svému Jižnímu plynovému koridoru, který umožňuje dodávky zemního plynu přímo do Evropy.
V červenci 2022 EU uzavřela s Ázerbájdžánem memorandum o strategickém partnerství, jehož cílem bylo zdvojnásobit dodávky plynu do Evropy do roku 2027. Prezidentka Evropské komise Ursula von der Leyen po podpisu dohody s prezidentem Ázerbájdžánu Ilhamem Alijevem označila Ázerbájdžán za „spolehlivého partnera“ a „klíčového hráče v naší bezpečnosti“.
Tyto dohody přicházejí v době, kdy EU čelí ekonomickým a energetickým výzvám a je pod tlakem, aby zajistila stabilní dodávky energií pro své občany. Energetická bezpečnost tak pro EU získala přednost před obranou lidských práv a spravedlnosti. „Když velmoc rozhoduje mezi spravedlností a zájmy, dá přednost zájmům,“ jak správně konstatoval Cicero. Tento pragmatický postoj EU však má vážné důsledky pro malé národy, které nemají geopolitickou váhu, aby se samy ubránily.
Aktivity Ázerbájdžánu v Evropské unii
Ázerbájdžán se dlouhodobě snaží posílit své postavení v Evropě nejen prostřednictvím energetických dohod, ale také aktivními diplomatickými a ekonomickými aktivitami. V rámci „soft power“ politika Ázerbájdžánu zahrnuje financování kulturních a sportovních akcí, jako jsou významné sportovní turnaje nebo mezinárodní setkání, čímž si buduje pozitivní obraz ve světě.
Navíc Ázerbájdžán aktivně investuje do lobování v evropských politických kruzích. Nezávislé zprávy ukázaly, že ázerbájdžánská vláda se pokoušela získat vliv na evropské politiky prostřednictvím různých darů a financování, čímž si zajistila tichou podporu a minimální kritiku, zejména pokud jde o lidskoprávní otázky. Tento přístup, známý jako „kaviárová diplomacie“, pomohl Ázerbájdžánu získat nejen strategické partnery, ale i sníženou míru kritiky za jeho autoritářskou politiku a porušování lidských práv.
Karabach: Tragédie, na kterou Evropa mlčela
V roce 2020 zahájil Ázerbájdžán vojenskou ofenzivu na Náhorní Karabach, oblast obývanou převážně arménskými křesťany. Konflikt trval 44 dní a vyústil v masivní vojenské vítězství Ázerbájdžánu. Tisíce arménských rodin byly nuceny opustit své domovy, desítky kostelů a křesťanských památek byly zničeny, a Ázerbájdžán získal kontrolu nad značnou částí tohoto historického regionu. Situace se dramaticky zhoršila v září 2023, kdy Ázerbájdžán provedl vojenskou ofenzivu, která vedla ke kapitulaci separatistické vlády v Náhorním Karabachu. Arméni čelili masivnímu útěku ze svých domovů, přičemž přes 100 000 Arménů uprchlo do Arménie.
Navzdory mnoha zprávám o válečných zločinech, cíleném ničení křesťanských památek a etnických čistkách v regionu zůstala Evropská unie téměř tichá. Místo kritiky se EU zaměřila na budování nových energetických dohod s Baku. Přestože Evropa nebyla schopna chránit těla ani duše křesťanů v Karabachu, volba mlčení jasně ukázala, že ekonomické zájmy dostaly přednost před obhajobou spravedlnosti a práv.
Evropská unie nejen mlčela, ale aktivně přispěla k legitimizaci ázerbájdžánských aktivit tím, že i po konfliktu nadále pokračovala v budování strategických partnerství. Tento pragmatismus stál mnoho lidských životů a zanechal arménskou komunitu v Náhorním Karabachu v hluboké nejistotě.
Evropská unie, která se často hlásí k hodnotám lidských práv a demokracie, tímto mlčením staví svůj morální kredit na velmi vratkých základech.
Role Ruska: Pasivní ochránce křesťanství?
Rusko se tradičně prezentuje jako ochránce pravoslavného křesťanství, především ve své zahraniční politice. Po válce v roce 2020 Rusko zprostředkovalo příměří a rozmístilo mírové jednotky v oblasti, které měly zajistit bezpečí obyvatel Karabachu a udržet koridor mezi Arménií a Karabachem otevřený. Nicméně, když Ázerbájdžán v roce 2023 zahájil novou ofenzivu, ruské mírové jednotky nedokázaly zabránit násilí ani ochránit arménskou komunitu. Přes opakované pokusy Rusko selhalo v zajištění bezpečnosti Arménů, což vedlo k hromadnému útěku obyvatelstva.
Důvod, proč Rusko nezasáhlo aktivně, spočívá ve snaze udržet geopolitický vliv nad oběma stranami – Arménií i Ázerbájdžánem. Přímá vojenská podpora Arménie by mohla narušit vztahy s Ázerbájdžánem, který je strategickým partnerem pro Rusko, zejména kvůli energetice a vztahům s Tureckem. Navíc Turecko, klíčový podporovatel Ázerbájdžánu, je pro Rusko důležitým hráčem v otázkách Blízkého východu. Rusko je také značně oslabeno válkou na Ukrajině, což omezuje jeho kapacity zasahovat jinde.
Budoucí hrozby: Genocida a opakování historie
Situace v Náhorním Karabachu připomíná tragédii arménské genocidy z roku 1915. Tehdy bylo vyvražděno až 1,5 milionu Arménů v Osmanské říši, a dnes se objevují obavy, že podobný osud může potkat arménské křesťany v Karabachu. Svět, včetně EU, opět mlčí tváří v tvář etnickému čištění a cílenému ničení kulturního dědictví.
Evropská unie i nadále upřednostňuje své ekonomické zájmy, a pokud se situace nezmění, historie se může opakovat. „Prošel jsem vinicí a hle, vše bylo zpustošeno.“ (Př 24,31). Tento verš nám připomíná, že bez zásahu a spravedlnosti může vinice – arménská komunita – zcela zpustnout a zmizet.
Závěr: Volání k spravedlnosti a modlitbě
Evropská unie čelí morálnímu dilematu. Na jedné straně se snaží zajistit energetickou bezpečnost, na druhé straně ignoruje utrpení křesťanských komunit v Náhorním Karabachu. Mlčení Evropy, která se prezentuje jako ochránce lidských práv, a její pokračující spolupráce s Ázerbájdžánem odhaluje hluboké pokrytectví v jejích hodnotách. Zatímco se ekonomické zájmy kladou nad spravedlnost, malý křesťanský národ Arménů je opět opuštěn.
Role Ruska, které se tradičně staví do pozice ochránce pravoslavného křesťanství, rovněž neodpovídá očekáváním. Namísto aktivní ochrany křesťanské komunity v Náhorním Karabachu zůstalo Rusko pasivní a jeho mírové jednotky selhaly v ochraně Arménů. Konflikt v roce 2023 vedl k masivnímu exodu více než 100 000 Arménů, kteří byli nuceni opustit své domovy.
„Požehnaní jsou ti, kteří hladoví a žízní po spravedlnosti, neboť budou nasyceni.“ (Mt 5,6). Arméni v Karabachu, a všichni ti, kdo trpí v důsledku politických her, potřebují naši modlitbu, podporu a závazek k prosazování spravedlnosti.
Tento konflikt nám připomíná, že křesťanská komunita je stále zranitelná ve světě, kde ekonomické a geopolitické zájmy převažují nad ochranou lidských práv. Je nezbytné, abychom se modlili za mír, spravedlnost a ochranu těch, kteří jsou bezmocní a zapomenutí ve víru mocenských her.
