Ve své polemice proti křesťanům Celsus, řecký filozof 2. století, obvinil křesťany z neloajality vůči státu a společnosti. Podle něj křesťané odmítají sloužit v armádě, čímž podrývají základy římské říše. Celsus viděl v křesťanském pacifismu přímé ohrožení římské stability a bezpečnosti. Považoval křesťany za nebezpečné sektáře, kteří narušují harmonii společnosti svou neochotou plnit občanské povinnosti, což podle něj může vést k oslabení říše v případě válečných konfliktů.
Křesťané, jak Celsus upozorňuje, odmítali sklánět se před císařem a prokazovat mu božskou úctu, což bylo vnímáno jako neloajalita a podvratná činnost. Avšak největší výtku si vysloužili tím, že odmítali službu v armádě. Podle Celsa tento postoj svědčil o jejich zbabělosti a neschopnosti bojovat za vlast. Celsus sám považoval vojenskou službu za jeden z nejvyšších projevů loajality vůči státu a společnosti.
Křesťanská odpověď: Oddanost Bohu a odmítnutí násilí
Origenes, jeden z křesťanských apologetů, na Celsovy výtky odpověděl v díle Contra Celsum tím, že křesťané sice odmítají sloužit v armádě, ale nikoli proto, že by byli zbabělí nebo neloajální vůči státu. Křesťané věří, že jejich skutečným králem je Kristus a jejich oddanost a loajalita patří především Bohu. Origenes argumentoval, že křesťanská víra a učení Ježíše Krista vyžadují, aby se křesťané zdrželi násilí, a tedy i války, která násilí implikuje.
„Když Kristus nařídil Petrovi, aby zastrčil meč do pochvy, učinil tak proto, aby naznačil, že násilí již nemá místo v životě jeho následovníků,“ napsal Origenes. Tento akt Petrova zastrčení meče se stal symbolem křesťanského pacifismu a odmítnutí války jako prostředku řešení konfliktů. Křesťané proto slouží říši modlitbou a mravní čistotou, nikoliv fyzickou zbraní.
Hippolyt Římský: Křesťan a vojenská služba
Hippolyt Římský (170–235), významný teolog a církevní spisovatel, dále tento postoj rozvíjel. Ve svém díle Apoštolská tradice stanovuje, že křesťan nesmí vykonávat povolání vojáka, protože vojenská služba s sebou přináší povinnost zabíjet, což je neslučitelné s křesťanským učením. Pokud někdo již je vojákem a přijme křesťanskou víru, Hippolyt požaduje, aby se zřekl své vojenské kariéry.
„Křesťan nesmí být vojákem,“ říká Hippolyt jednoznačně. „Pokud je v armádě, nesmí zabít jiného člověka, i kdyby to bylo na rozkaz nadřízeného. Musí se vzdát svého postavení a přilnout k víře.“ Tento postoj ukazuje, že raní křesťané vnímali vojenskou službu jako neslučitelnou s Ježíšovým učením o lásce k nepřátelům.
Křesťanský pacifismus a současnost
Otázka, zda křesťan může být vojákem, zůstává relevantní i dnes. Křesťanský pacifismus, jehož kořeny sahají až k raným církevním otcům, se staví proti jakémukoliv použití násilí, a to nejen ve válce, ale i v civilním životě. Křesťanští pacifisté argumentují, že válka je neslučitelná s Kristovým příkazem „milovat své nepřátele“ (Matouš 5:44) a že násilí nikdy nevede k trvalému míru.
Závěr: Křesťan a válka
Podle tradičního křesťanského učení je křesťanský život zaměřen na následování Ježíše Krista, který přináší mír, nikoli meč. Z tohoto důvodu je pro křesťana problematické být vojákem, neboť válečné aktivity často zahrnují násilí, smrt a ničení. Křesťané rané církve, včetně Hippolyta Římského, zaujímali jednoznačné stanovisko – křesťan nesmí sloužit v armádě.
Celsova kritika se tedy z dnešního pohledu jeví jako nedorozumění. Křesťané nejsou neloajální vůči společnosti, ale jejich loajalita má hlubší duchovní rozměr, který přesahuje rámec pozemského království. Křesťan má být svědkem Božího království a jeho hodnot, které vylučují násilí a válku.
