Co se stane s neovládnutými vášněmi po smrti? Mohou nás například proměnit v démony, kteří bloudí po zemi, hledajíce únik ze svého utrpení? Tato otázka přivádí naši mysl k úvahám, jež zasahují do nejhlubších vrstev lidské přirozenosti a dotýkají se samé podstaty duchovního boje. Z křesťanských i židovských tradic vyvstává varování, že neovládnuté sklony a vášně mohou mít fatální dopady na stav duše – a to nejen v tomto životě, ale i po smrti.
Vášně jako duchovní nemoc
V pravoslavné a raně křesťanské asketické literatuře nacházíme mnoho varování před tím, aby se člověk nenechal ovládat svými sklony. Otcové pouště, jako byli Evagrius Ponticus nebo sv. Antonín Veliký, považovali vášně za duchovní nemoci (pathos), které člověka svazují a odvádějí od Boha. Pokud člověk dovolí, aby ho vášně pohltily, ztrácí nejen svou duchovní svobodu, ale přibližuje se ke stavu, kdy se jeho duše stává „démonickou“.
Evagrius popisuje osm hlavních zlých myšlenek: pýchu, akédii (duchovní otupělost), chtíč, obžerství, lakotu, smutek, hněv a závist. Tyto myšlenky mají tendenci zakořenit se v člověku a formovat jeho duši natolik, že pokud nejsou včas očištěny, zůstávají vryty do jeho vnitřní podstaty. Pokud pak člověk zemře v otroctví těchto vášní, není připraven na setkání s Bohem. Jeho duše je zatemněna a zmítána neklidem, který ho může připodobnit ke stavu démonů – bytostí, které jsou naprosto odděleny od Boží lásky a spásy.
Pravoslavná tradice: Démonizace skrze vášně
Pravoslavná teologie jde ještě dál. Někteří teologové, jako sv. Justin Popović, vidí neovládnuté vášně jako bránu k tomu, aby člověk dosáhl stavu úplné démonizace. Tímto termínem se nemyslí, že by se člověk stal doslova démonem, ale že jeho vnitřní stav může být natolik zvrácený, že se podobá duchovnímu stavu padlých andělů. Taková duše je v neustálém neklidu, zmítaná touhami, které nelze naplnit, a nachází se ve stavu, který je pravoslavnou teologií popisován jako prelest – duchovní iluze.
Pravoslavná asketika proto učí, že jediným lékem na vášně je theosis (zbožštění), tedy přiblížení se k Bohu a očištění duše od hříchu. Pokud člověk během života neprojde tímto očištěním, jeho duše může být po smrti uvržena do stavu duchovního utrpení a neklidu, kde se jeho vášně nadále projevují jako mučivá síla. Tento stav můžeme chápat jako jakýsi druh démonizace, kdy duše nemá možnost odpočinout od svých vlastních vnitřních rozporů a žádostí.
Katolické pojetí: Peklo jako stav otroctví hříchu
V katolické teologii nacházíme podobnou myšlenku v pojetí pekla a očistce. Sv. Tomáš Akvinský učí, že vášně, pokud nejsou během života umrtveny, zanechávají na duši návyky, které ji zotročují. Peklo se tedy stává stavem, kde duše trpí v důsledku svého vlastního otroctví. Tento stav lze přirovnat k tomu, že neovládnuté vášně zde působí jako vnitřní oheň, který spaluje duši a nutí ji k tomu, aby se stále pokoušela naplnit touhy, které už nikdy nemohou být uspokojeny.
Mystikové jako sv. Jan od Kříže popisují tento stav v termínech „temné noci“, kde duše prochází očišťováním od všech náklonností a sklonů. Pokud toto očištění neproběhne, duše se po smrti stává obětí těchto sklonů. To neznamená, že by se proměnila v démona, ale její stav může připomínat věčné bloudění v temnotě, kde je sužována svými vášněmi.
Dybuk v židovské tradici
I v židovství nalezneme podobné koncepty. Podle kabalistické nauky může nečistá duše, která nezvládla své sklony, po smrti nenalézt klid. Tento stav se v židovské mystice nazývá dybuk – duše, která nenalezla odpočinek a přivtěluje se k živým lidem, aby skrze ně mohla naplnit své nečisté touhy. Dybuk je tedy příkladem toho, že vášně, které nebyly zvládnuty za života, mohou ovládat duši i po smrti a uvěznit ji ve stavu neustálého neklidu a touhy po naplnění.
Křesťanské peklo a démonizace
Myšlenka, že člověk, který se nedokáže zbavit svých vášní, se může po smrti stát démonem, není v křesťanství chápána doslova. Nicméně duchovní stav, kdy duše zůstává po smrti ve svém neovládnutém hříchu, je popsán jako stav pekla. Tento stav lze považovat za formu duchovní démonizace, kdy je duše oddělena od Boha, ztracena ve svých neovládnutých touhách a zmítána vnitřními konflikty.
Danteho Božská komedie nám přináší obraz hříšníků, kteří jsou po smrti transformováni do démonických podob, jež odpovídají jejich vášním. Tato literární alegorie zobrazuje, jak mohou vášně, pokud nejsou umrtveny, v konečném důsledku deformovat člověka natolik, že se stává karikaturou svého vlastního hříchu.
Cesta k duchovnímu klidu: Vítězství nad vášněmi
Co je tedy řešením? Jak křesťanství, tak judaismus nabízejí cestu očištění a smíření. Křesťanství učí, že skrze pokání, askezi a přijímání Boží milosti může člověk dosáhnout osvobození od svých sklonů a vstoupit do stavu duchovní svobody. Judaismus nabízí koncept teshuvah (návrat), kde člověk může skrze pokání a změnu mysli opustit své vášně a nalézt klid v Boží přítomnosti.
Nezvítězit nad svými vášněmi znamená riskovat, že se stanou silou, která nás po smrti bude věčně pronásledovat. Ovládnutí svých vášní je tedy nejen otázkou duchovního života na zemi, ale také klíčem k duchovnímu klidu po smrti. Pokud neovládneme své sklony a vášně, zůstanou s námi – budou nás nutit bloudit po zemi jako neklidné duše, připomínající démony, kteří nemohou nalézt mír.
Možná právě proto stojí za to věnovat veškeré úsilí tomu, abychom během svého života zkrotili své vášně a přiblížili se k Bohu – abychom se po smrti nestali otroky svých vlastních nezkrocených tužeb.
