Ježíšovo varování před pokrytectvím je snad jedním z nejostřejších v celém Písmu. Když se na něj obraceli farizeové, aby vyjádřili svou zbožnost, naráželi na jeho přímé odsudky. „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Podobáte se obíleným hrobům, které navenek vypadají krásně, ale uvnitř jsou plné mrtvých kostí a veškeré nečistoty. Tak i vy se navenek zdáte lidem spravedliví, ale uvnitř jste plni pokrytectví a nepravosti“ (Matouš 23:27-28).
Jsou to těžká slova, která ale platí i pro naši dobu. Církev je místem, kde se máme setkat s živým Kristem, prožít jeho přítomnost a nechat se proměnit jeho milostí. Ale co se stane, když to, co vidíme, je pouze pozlátko, které kryje vnitřní prázdnotu a úpadek? Když místo skutečné zbožnosti a lásky k Bohu nalézáme jen rituální náboženství bez srdce?
Bílé hroby mezi námi
Náš svět dnes nabízí spoustu příkladů toho, jak se církev snaží vypadat velkolepě. Slyšíme o nádherných mších, velkolepých procesích a okázalých liturgiích. Ale často tyto obrazy pouze zakrývají pravdu, kterou mnozí věřící ve skrytu svého srdce cítí: v církvi něco chybí. Mnozí, kdo mají vést, zapomínají na základní ctnosti, jako jsou pokora, láska a opravdovost. V jejich přítomnosti se necítíme bližší Kristu, ale spíše jako na divadelním představení, kde se duchovní maskují za role svatých.
Církev není muzeem pro spravedlivé, ale nemocnicí pro hříšníky, jak říká staré rčení. Přesto mnozí, kteří vystupují jako lékaři duší, se chovají spíše jako aristokrati, kteří nesnesou, aby se jim prostí lidé přiblížili. Kritizují například LGBT komunitu a vytvářejí kolem ní silné morální odsudky, zatímco sami často jednají bez morálního kompasu. A přitom by to měli být právě oni, kdo se v duchu evangelia sklání k těm, kdo potřebují pomoc.
Jak je možné, že ti, kteří hlásají víru, jsou někdy horší než ti, které kritizují? Není snad horší než lidská slabost to, když někdo ví, co je správné, a přesto se chová opačně? I když máme mnoho důvodů, proč upozorňovat na morální poklesky, nesmíme zapomínat, že ukazujeme-li prstem, tři prsty míří zpět na nás. Každé obvinění, každé odsouzení by mělo začínat u nás samých, abychom očistili vlastní srdce dříve, než se pustíme do očisty světa.
Vnitřní proměna před vnějším zjevem
Ježíšova kritika tehdejší náboženské elity se nezakládala jen na vnějších projevech. Šlo o hlubší problém – o vnitřní pravdu a autenticitu víry. Pokud se naše zbožnost omezuje jen na vnější projevy, je to prázdná nádobka. Je to jako nádoba, která je navenek krásná, ale uvnitř plná špíny.
Pravá víra začíná uvnitř, v tichém setkání s Bohem, který nás volá ke svatosti. Bůh nehledí na vnější nádheru, ale na skrytou pokoru. Místo kritiky druhých bychom měli především zkoumat svá vlastní srdce: Opravdu žijeme to, co hlásáme? Jsme ochotni snížit se, abychom pomáhali těm, které společnost odstrkuje? Nebo se pouze chlubíme svou pozicí a zbožností?
Možná právě proto Ježíš tak ostře napomínal pokrytce. Uvědomoval si, že jedním z největších nebezpečí pro víru je předstírat svatost, když uvnitř chybí láska. Pokud je srdce člověka zatemněné a naplněné pýchou, veškeré vnější projevy víry jsou jenom fraškou.
Kde je pravé pokání?
Jedním z důvodů, proč církev často působí pokrytecky, je nedostatek pravého pokání. Je snadné ukazovat prstem na skupiny lidí a stavět se do role ochránce morálky, ale kde je pokání samotných duchovních, kteří sami nezřídka selhávají ve své věrnosti Kristu? Když kritizujeme ostatní a sami se chováme ještě hůře, naše slova se stávají prázdnými a ztrácejí smysl. Je snadné ukazovat prstem a odsuzovat, ale Kristus přece přišel pro hříšníky a sám se k nim skláněl.
Pokud církev kritizuje morální poklesky druhých, ale zároveň se sama nedokáže očistit a činit pokání, ztrácí svou věrohodnost. Nemůže se stavět do role soudce, když jí samotné chybí odvaha pohlédnout do svého vlastního nitra.
Pravé pokání vychází z přiznání vlastní nedostatečnosti a z lásky k těm, kteří bojují se svou slabostí. Církev by měla být příkladem právě této lásky a pokory, nikoli arogance a povýšenosti. Pokud to nedokáže, hrozí, že se stane jen dalším hlasem, který křičí do světa, ale jehož slova nikdo neposlouchá.
Cesta k obnově: začít od sebe
Jestliže cítíme, že církev sešla z cesty, naše odpovědnost je hledat Boha ve vlastním srdci a nechat ho proměnit nás samotné. Právě vnitřní proměna jednotlivce může být semínkem, které jednou změní celé společenství. Ježíš říká: „Vezmi nejprve trám ze svého oka, a pak prohlédneš, abys vyndal třísku z oka svého bratra“ (Matouš 7:5).
Není jednoduché se dívat na církev, která se sama stává překážkou na cestě k Bohu. Ale nesmíme zapomenout, že Kristus stále volá i tyto „bílé hroby“ k životu. Stejně jako vzkřísil Lazara, může oživit i ty, kdo zatím navenek vypadají mrtvě. Modleme se proto nejen za ty, kdo se ocitli na okraji společnosti, ale i za ty, kdo mají vést, aby skutečně byli pastýři podle srdce Kristova.
Nechť nás Bůh osvítí, aby naše víra nebyla jen prázdnou nádobou, ale živou vodou, která proudí do světa a dává život tam, kde je nyní pouze prázdnota.
