Když jsem byl mladík, procházel jsem různými křesťanskými církvemi. Navštěvoval jsem protestantské bohoslužby, katolické mše i pravoslavné liturgie. Přestože se teologické názory a doktríny mezi těmito církvemi lišily, jedna věc zůstávala stále stejná: všude jsem zakoušel stejnou Boží přítomnost. Ta přítomnost, kterou jsem cítil, nebyla omezená rituály, ani specifickými názory na eucharistii nebo jiné svátosti. Bylo zřejmé, že Kristus působí i přes lidské přehmaty a rozdílné výklady jeho slov.
Kristus nad dogmaty
Tato zkušenost mě vedla k hlubšímu uvažování o tom, že Kristus přesahuje naše lidské konstrukty, dogmata a teologické rozepře. Zdá se, že ať už lidé přicházejí z jakéhokoli vyznání, Kristus s nimi vstupuje do vztahu a přináší jim spásu. Neupozorňuje je na jejich teologické chyby, pokud nejsou vyloženě za hranou. Jeho přítomnost se zdá být univerzální, bez ohledu na to, zda lidé přijímají katolickou, pravoslavnou nebo protestantskou nauku.
Například když se podíváme na život svatého Patera Pia, můžeme vidět, že Kristus v jeho životě působil naprosto zásadním způsobem. Pater Pio prožil mnoho mystických zážitků, včetně stigmat, která byla viditelná po mnoho let. Jeho hluboká oddanost Bohu a schopnost uzdravovat přivedly tisíce lidí zpět k víře. Ale co by se stalo, kdyby Kristus Patera Pia upozornil na některé problematické aspekty tehdejší katolické teologie, jako je například doktrína o papežské neomylnosti? Pokud by Pater Pio tyto názory veřejně kritizoval, pravděpodobně by čelil exkomunikaci nebo jiným důsledkům, které by znemožnily jeho působení.
Zde je zásadní uvědomění, že Kristus často neřeší teologické spory, pokud nejsou zásadně v rozporu s jeho poselstvím. Jeho hlavním zájmem je spása a láska k člověku. Pater Pio mohl pokračovat ve své službě a zanechat obrovský duchovní odkaz, protože Kristus jej povolal k tomu, aby sloužil lidem, a ne k tomu, aby bojoval proti dogmatům. Kdyby byl exkomunikován, přišla by katolická církev o jednoho ze svých největších světců 20. století.
Další příklady světců a mystiků
Tento fenomén se však neomezuje pouze na katolické světce. Podobnou zkušenost najdeme i u pravoslavných a protestantských mystiků. Serafim ze Sarova, pravoslavný světec z 18. století, zakoušel hluboké duchovní zážitky, které se odrážely v jeho asketickém životě a neustálém modlitebním spojení s Bohem. Serafimova duchovní moudrost byla nadčasová a dodnes je ceněna nejen v pravoslavné církvi, ale i mimo ni. Ani Serafim se nezabýval teologickými spory své doby, ale zaměřil se na to, jak žít skutečný vztah s Kristem.
V protestantském prostředí bychom mohli zmínit Johanna Arndta, německého luteránského teologa a mystika z 16. století, který kladl důraz na vnitřní zbožnost a osobní vztah s Bohem. Jeho dílo Pravé křesťanství (Wahres Christentum) se nesoustředilo na doktrinální debaty, ale na duchovní život a zbožnost. Kristus působil v jeho životě podobně jako v životech katolických a pravoslavných světců – jeho duchovní praxe nebyla omezena teologickými přehmaty, ale osobním vztahem s Bohem.
Kristus nepodléhá lidským omezením
Naše schopnost porozumět Kristovu poselství je často omezena našimi vlastními lidskými konstrukty. Mnozí světci, mystikové a teologové napříč dějinami křesťanství zápasili s otázkami správného výkladu víry, ale Kristus v jejich životech působil především skrze lásku a milost. Neomezoval se na teologické diskuse, ale vstupoval do jejich srdcí. Zde vidíme, že Kristus je schopen působit v jakémkoli křesťanském prostředí, pokud je srdce člověka otevřeno jeho volání.
Vezmeme-li v úvahu všechny tyto příklady, vyvstává otázka: Jak je možné, že přes rozdílné teologické názory je možné zakoušet stejnou Boží přítomnost? Odpovědí je, že Kristus nepodléhá lidským omezením, doktrínám ani dogmatům. Spása, kterou nabízí, není vázána na lidské nauky, ale na hluboký osobní vztah s Bohem. Když přijímáme Kristovu lásku, nemusíme se nutně zapojovat do složitých teologických debat, abychom byli spaseni. Kristus přichází do našich životů, aby nás vedl k lásce a ke službě bližním.
Závěr
Kristus se zjevuje lidem napříč křesťanskými tradicemi, aniž by je vždy upozorňoval na jejich teologické přehmaty. Pater Pio, Serafim ze Sarova a Johann Arndt jsou příklady světců, kteří zakoušeli Kristovu přítomnost a vedli hluboké duchovní životy, i když jejich teologické prostředí mohlo obsahovat určité nejasnosti nebo chyby. Jejich příběhy nám ukazují, že Boží láska a milosrdenství nejsou omezeny lidskými představami o tom, co je správné a co není. Naše víra by měla být zaměřena na Kristovu lásku a spásu, nikoli na neustálé zkoumání lidských dogmat.
V konečném důsledku nejde o to, která církev má dokonalou teologii, ale o to, zda jsme schopni žít Kristovu lásku a odrážet jeho milosrdenství v našem každodenním životě. Ježíš nám nedal teologické systémy, dal nám příklad svého života a své lásky. A to je to, co bychom měli sledovat.
