V našich časech, kdy jsme obklopeni voláním po návratu k tradicím, je důležité připomenout si, že dějiny jsou pouhým odrazem Boží přítomnosti. Bůh promlouvá skrze události, ale On sám není historií. Jak často slyšíme volání po návratu k “čisté” formě víry, ke starým rituálům a způsobům, jež mají zaručit návrat k Boží blízkosti? Avšak místo toho, abychom Boha hledali v minulosti, jsme povoláni hledat Ho v přítomnosti, kde neustále působí.
Tradiční způsob uctívání je krásný, ale nebezpečím je tradicionalismus, který nám brání v otevřenosti pro to, co Bůh činí dnes. Nesprávně vykládaná tradice může být cestou zpět, zatímco Duch Svatý nás vždy volá kupředu. Bůh není zajatcem minulosti ani našich zvyků, ale stále přítomným hlasem, který nás vede po cestě života. Když přeměníme tradici v modlu, ztratíme otevřenost vůči Duchu, který přináší stále nové podněty a výzvy.
Ježíš sám byl zabit proto, že odmítl podřídit se falešným jistotám tehdejších náboženských vůdců, kteří si z tradic udělali své pevné základy. Jeho prorocké poselství vyzývalo k otevřenosti Božímu Duchu, k pochopení, že Boží přítomnost je vždy aktivní v aktuální době. Tradice nás nesmí svazovat, ale naopak inspirovat k novým způsobům, jak Boha poznávat a projevovat lásku k druhým.
Bůh je nadčasový, a proto musíme být připraveni neustále přehodnocovat naše cesty, nikoliv opakovat kroky minulosti, které již ztratily smysl. Naslouchejme Jeho hlasu, který nás volá, abychom byli otevření změnám, a ne abychom slepě věřili, že minulost je jediným pravým měřítkem víry.
Církev je živým organismem, a stejně jako se mění svět, musí i církev kráčet po cestě víry, která je vždy nová a plná výzev. Učme se z dějin, ale neopírejme se o ně jako o absolutní pravdu. Boží Duch působí tady a teď, volá nás k otevřenosti a vnímavosti vůči tomu, co Bůh činí v současné době. Věřme Bohu, který promlouvá skrze každou éru, a hledejme Ho v přítomnosti, nikoliv ve slepé oddanosti tomu, co již bylo.
