Od raných dob křesťanství až po současnost se objevují lidé a myšlenkové proudy, které zpochybňují nebo přímo popírají Kristovo vtělení. Mezi prvními byli gnostici, kteří odmítali, že by se Bůh mohl skutečně stát člověkem, protože věřili, že hmota je zlá a tělesnost musí být odvržena. Pro ně byl Kristus pouze duchovní bytostí, která se mohla jevit jako člověk, ale nikdy skutečně nepřijala lidské tělo. Tento pohled byl v přímém rozporu s křesťanskou vírou ve vtělení – že Bůh sestoupil do hmotného světa, přijal na sebe lidské tělo a ve vzkříšení ho přivedl k oslavení.
Dnes můžeme vidět, že gnostické tendence stále přežívají, a to nejen v duchovních kruzích, ale i v samotné kultuře. Moderní svět, který klade důraz na materiální pokrok, individualismus a relativismus, často odmítá vtěleného Krista jako výzvu, která se nehodí do jeho rámce. Proč je tedy tak důležité popřít vtělení? Komu se nehodí zmrtvýchvstalý Kristus?
Vtělení a lidská tělesnost
Kristovo vtělení – jeho přijetí lidského těla a života mezi námi – má pro křesťanskou víru zásadní význam. Když se Slovo stalo tělem (Jan 1:14), Bůh nejenže sestoupil na svět, ale dal i nové důstojnosti lidskému tělu. V okamžiku, kdy se Bůh stal člověkem, bylo lidské tělo povýšeno k tomu, aby bylo více než jen pomíjivým nástrojem nebo pouhou schránkou. Stalo se prostředkem k tomu, aby Bůh mohl působit v dějinách lidstva a proměnit náš osud.
Právě proto se moderní světonázory, které vidí tělo jako něco dočasného a hmotného, snaží Kristovo vtělení zpochybnit. Vtělený Kristus totiž ukazuje na hodnotu těla nejen jako něčeho hmotného, co se nakonec rozpadne, ale jako něčeho, co může být pozvednuto do věčnosti. Zmrtvýchvstalý Kristus je jasným důkazem, že naše těla nejsou určena pouze k smrti a rozpadu, ale že mají podíl na věčném životě. A to je něco, co moderní materialistická kultura není ochotna přijmout.
Odmítnutí Boha jako služebníka
Zpochybňování Kristova vtělení není jen popřením jeho fyzického těla, ale i odmítnutím Boha jako služebníka. Apoštol Pavel píše, že Kristus “sám sebe zmařil a přijal způsob služebníka, stal se podobným lidem” (Filipským 2:7). Víra ve vtělení je neoddělitelně spojena s tímto pokorným aktem Boha, který se snižuje, aby sloužil lidstvu.
Moderní člověk, který touží po autonomii, moci a nezávislosti, těžko přijímá myšlenku, že by Bůh sám sebe ponížil, aby sloužil. Popřením, že Kristus měl tělo, člověk odmítá i tento hluboký rozměr pokory a služby. Kdo chce Boha, který přichází ve slávě a moci, těžko přijímá toho, kdo se snižuje k tomu, aby sloužil lidstvu a přijal na sebe lidskou slabost.
Vzpoura proti lidské slabosti
Zmrtvýchvstalý Kristus také odhaluje naši lidskou slabost a potřebu Boží milosti. Vzkříšení je důkazem, že člověk sám o sobě nemá moc překonat smrt. Vtělený Kristus přijal naše slabosti a nesl naše bolesti, a v tom spočívá klíč ke spáse. Naše pýcha nám však brání uznat tuto závislost na Bohu.
V dnešní době, kdy je kladen důraz na sebezdokonalování, autonomii a nezávislost, je vtělení výzvou. Kristovo tělo, které bylo ukřižováno a vzkříšeno, ukazuje na nutnost pokory a přijetí toho, že nejsme pány svého osudu. Moderní gnostici, kteří popírají hodnotu tělesného života a duchovní pokory, se proto snaží zpochybnit vtělení – protože uznat ho by znamenalo uznat naši potřebu Boha.
Zmrtvýchvstalý Kristus také ztělesňuje pravdu, která přesahuje lidské chápání. Jeho vtělení, smrt a vzkříšení jsou radikálním zjevením Boží lásky a spravedlnosti. Pro mnoho moderních lidí, kteří dávají přednost relativismu a osobní „pravdě,“ je tato absolutní pravda nepohodlná.
Vtělení Krista, který přišel v těle, znamená, že Bůh se jasně zjevil lidstvu a toto zjevení má konkrétní podobu – není to jen filozofická idea, ale realita, která se odehrála v dějinách. To je něco, co moderní myšlení, které často hledá pravdu jen v subjektivním a relativním, nemůže přijmout. Zpochybněním Kristova vtělení se otevírá cesta k tomu, aby pravda ztratila svou objektivní hodnotu a byla zredukována na osobní preference.
Kdo je tedy antikrist?
Apoštol Jan ve svém prvním listu říká: „Každý, kdo nevyznává Ježíše přišlého v těle, je antikrist“ (1. Janův 4:3). Tento antikristovský duch, o kterém Jan hovoří, působí v každé době, ale v moderním světě se zdá být obzvláště silný. Vědomé či nevědomé odmítnutí vtělení je popřením Božího plánu pro člověka, plánu, ve kterém je tělo posvátné a má podíl na věčnosti. Zpochybňovat vtělení znamená odmítat Boží přítomnost v lidské historii a jeho záměr pro lidstvo.
Zmrtvýchvstalý Kristus se nehodí těm, kteří se odmítají pokořit před pravdou o lidské slabosti, smrtelnosti a potřebě Boží milosti. Nehodí se těm, kteří nechtějí přijmout, že lidské tělo není jen materií, která jednou zanikne, ale je určeno k tomu, aby bylo oslaveno. Nehodí se těm, kteří nechtějí uznat, že pravda je zjevená a pevná, nikoli relativní a podřízená lidským názorům.
Vtělený Kristus je výzvou, před kterou se buď pokloníme, nebo ji popřeme. A to, jak na tuto výzvu odpovíme, formuje nejen naše životy, ale i naši věčnost.
