Co je to církev? Může to být otázka, kterou si mnozí kladou, aniž by očekávali jinou odpověď než tu, která se nabízí na povrchu: církev jsou kostely, liturgie, shromáždění věřících. Avšak Kristus nikdy nevytvořil instituci, jakou dnes často vnímáme. Přišel, aby spojil jednotlivce, kteří budou jeho následovníky, a dal jim příklad osobního vztahu s Bohem. Skutečnou církev tvoří právě tito lidé, v jejichž srdcích přebývá Duch Kristův. Církev nejsou chrámy a ceremoniály, ale lidská srdce plná živé víry.
Ve světle tohoto přístupu můžeme chápat příběh Madame Jeanne Guyon (1648–1717). Byla pronásledována nikoli za to, že by šla proti Bohu, ale naopak za to, že hledala Boha přímo, bez prostřednictví oficiálních rituálů a struktur. Její mystická cesta byla svědectvím toho, že Bůh hovoří k lidem přímo, neomezuje se na formality ani na hierarchii. Duch Boží vanul, kde chtěl, a Guyon tento vítr pocítila naplno. Její svědectví a spisy ukazují, že církev není formální autoritou, ale společenstvím těch, kteří se vydávají na vnitřní cestu za Bohem, i když to znamená trpět rukou vlastní instituce. Po většinu svého života byla perzekuována a strávila téměř 7 let ve vězení, protože její myšlenky o vnitřní modlitbě a mystickém sjednocení s Bohem byly v rozporu s učením církve její doby.
Stejný osud potkal i mnoho dalších mužů a žen, kteří se odvážili přemýšlet jinak než církevní instituce. Vezměme si například postavu Jana Husa (1372–1415), který se rozhodl hlásat pravdu a postavit se církevnímu zneužívání. Zaplatil za to životem, protože instituce odmítla přiznat, že se odchýlila od Kristových hodnot. Husovy reformní myšlenky a kritika církevní praxe vedly ke konfliktu s římskokatolickou církví, a i přesto, že byl pozván na koncil do Kostnice, aby své myšlenky obhájil, byl nakonec odsouzen jako kacíř a upálen.
Savonarola (1452–1498), florentský dominikánský kazatel, zase vystoupil proti morální zkaženosti církevních představitelů a jejich světskému způsobu života. Jeho odhodlané reformy a snahy o očistu církve vedly k jeho popravě. Stejně jako Hus, i on čelil obviněním z hereze, protože se odvážil postavit proti korupci a dekadenci v církvi.
Jan z Kříže (1542–1591), španělský mystik, byl proslulý svou snahou o reformu karmelitánského řádu. Jeho reformní úsilí vedlo k jeho uvěznění. Jan však během svého věznění napsal některá ze svých nejvýznamnějších děl, včetně „Temné noci duše“, která odrážejí jeho duchovní cestu k Bohu. I on se stal obětí těch, kteří místo duchovní obnovy raději zachovávali církevní struktury.
Tito lidé byli věrní Kristu, nikoli církevní moci, a v jejich životě se opakovala Kristova cesta na Golgotu – odmítnuti vlastními a obětováni pro vyšší pravdu.
To nás vede k úvaze, co vlastně činí člověka součástí církve. Je to snad jen jeho přítomnost v kostele? Nebo to jsou úkony a rituály, které vykonává? Kristus sám řekl, že praví ctitelé budou uctívat Boha v duchu a pravdě (Jan 4:24). Církev, jak ji chápe Nový zákon, není budována na vnějších formách, ale na lidech, kteří se stávají živými kameny tohoto duchovního chrámu (1. Petr 2:5). Je to komunita lidí, kteří se obětují pro druhé, stejně jako se Kristus obětoval pro svět. Tento duchovní chrám se neřídí lidskými pravidly, ale láskou, milostí a přítomností Ducha svatého.
Rituály a procesí mohou mít svůj význam, ale bez živého spojení s Bohem zůstávají prázdnými. Historie ukazuje, že když se církevní instituce příliš zaměřují na své struktury, často ztrácejí schopnost naslouchat Duchu. Mystikové jako Guyon, Jan z Kříže nebo třeba i menší známé osobnosti napříč církevními dějinami svědčí o tom, že živá církev se rodí v těch, kteří jsou ochotni trpět za své spojení s Bohem.
Zde můžeme také položit otázku, jak dnes vnímáme církev. Žijeme v době, kdy se mnoho lidí vzdaluje tradičním církevním formám, protože v nich nevidí živou víru. Ztratili jsme smysl pro skutečnou Golgotu, která se opakuje v lidech, kteří nesou Kristův kříž. Církev se nebuduje na pravidlech, ale na živých vztazích, na lásce, která je ochotná trpět a odpouštět. Pravou církev nalezneme v těch, kteří se stávají živou obětí Bohu.
