V židovské mystice, konkrétně v lurijánské kabale, najdeme fascinující koncept zvaný cimcum. Tento pojem znamená „stažení“ nebo „zmenšení“ a vztahuje se k myšlence, že Bůh na počátku stvoření ustoupil – stáhl se do sebe, aby vytvořil prostor pro svět. Bez tohoto ústupu by nemohlo existovat nic jiného než Bůh sám. Cimcum je tedy aktem božské lásky a pokory, kterým Bůh otevírá prostor pro stvoření, svobodu a pro naši vlastní lidskou existenci. V tomto konceptu se objevuje jedinečná myšlenka Boha, který dává svému stvoření svobodu tím, že ustupuje, aby jej nezastínil.
Když tento koncept přeneseme do křesťanského učení o vtělení Boha, začíná se před námi rozkrývat hluboká paralela. V křesťanství totiž věříme, že Bůh se ve svém nesmírném soucitu a lásce k lidstvu „snížil“, stal se člověkem v osobě Ježíše Krista a vstoupil do našich omezených podmínek. Stejně jako cimcum je tento akt sebeomezení výjimečným způsobem, jak se Bůh přibližuje svému stvoření. Bůh v Kristu se neprojevuje jako všeho přesahující moc, ale jako slabý a pokorný člověk, který snáší bolest a utrpení.
Tento božský „ústup“ má hluboký význam pro vztah Boha s člověkem. Tak jako cimcum otevírá prostor pro lidskou svobodu a odpovědnost, i vtělení Krista nás vede ke svobodě následování a zodpovědnosti za své činy. Bůh nás tímto způsobem zve k účasti na jeho díle nápravy světa. V židovské tradici je tento koncept známý jako tikun olam – oprava světa. Bůh nás volá k tomu, abychom přinesli světlo tam, kde je tma, abychom milovali tam, kde je nenávist, a abychom napravovali to, co je rozbité. V křesťanství to znamená být „světlem světa“, následovat Krista a láskou překonávat zlo.
Cimcum však nenabízí jen pohled na stvoření, ale i na způsob, jakým Bůh jedná s námi dnes. Představme si, že Bůh stále „stahuje“ svou moc a nechává prostor pro naše rozhodnutí a naši svobodu. Tím nám dává příležitost, abychom objevovali jeho přítomnost ve všedních chvílích, v tichu, v druhých lidech, a nakonec i v sobě samých. Tak jako Bůh ve stvoření vytvořil „prázdnotu“, abychom mohli existovat, i my jsme voláni k tomu, abychom ve svém nitru vytvářeli prostor pro Boha – prostor pro jeho přítomnost, která přináší naději, pokoj a hluboký smysl života.
V křesťanském světě se pro tento akt sebeomezení Boha používá pojem kenóza – sebevyprázdnění. Ježíš se zříká své moci, vzdává se nebeské slávy, aby se přiblížil každému z nás. To není jen událost z minulosti; je to výzva pro každého, kdo jej následuje. Kristovo sebevyprázdnění se stává vzorem pro každého, kdo chce žít podle Božího plánu: učíme se ustoupit vlastnímu egu, svým přáním a necháváme Boha, aby skrze nás působil.
Je to krásná výzva – stáhnout se, abychom dali prostor druhým, stejně jako Bůh dává prostor nám. Tak jako se Bůh z lásky stáhl, aby mohl vzniknout svět, tak i my jsme zváni, abychom se stáhli a vytvořili prostor pro druhé, pro lásku, pro soucit a odpuštění. Bůh nás zve, abychom skrze pokoru a službu vytvořili prostor, kde může působit jeho láska.
Pochopení cimcumu a vtělení Boha nás přivádí k myšlence, že Bůh nás miluje natolik, že nám dává svobodu a prostor k objevování a naplňování jeho záměru. Tato cesta je však spojena s odpovědností. Stejně jako Bůh ve svém sebeomezení přijal křehkost a zranitelnost lidského bytí, i my jsme voláni k tomu, abychom riskovali a žili autenticky a s láskou k druhým.
Kéž bychom dokázali ve svém životě napodobit tento božský ústup a vytvářet prostor pro to, aby v nás a a skrze nás mohl působit Boží pokoj a milosrdenství. Cimcum a vtělení Boha nám připomínají, že nejsme voláni k moci nebo nadvládě, ale k pokornému a laskavému životu. Vytvořením prostoru pro Boží přítomnost uvnitř nás, stejně jako pro druhé kolem nás, se stáváme nástroji jeho lásky a nápravy světa.
Tento postoj proměňuje nejen naše vnímání Boha, ale i náš přístup k druhým lidem. Učí nás, že láska někdy znamená ustoupit, poskytnout druhým svobodu a možnost se vyvíjet. Tak, jak Bůh ustoupil, aby stvořil prostor pro náš život, i my můžeme ustoupit svým vlastním zájmům, abychom dovolili druhým růst a být sami sebou.
Cimcum i křesťanská kenóza nám tedy ukazují, že skutečná moc spočívá v pokoře a lásce, které dávají prostor životu. Tímto způsobem, krok za krokem, činíme z našeho světa místo, kde je více lásky, porozumění a naděje – a přibližujeme se k Boží tváři, která zůstává přítomná v každém stvoření.
