Rabi Jicchak Luria, velký židovský mystik ze 16. století z Galileje, nám svým učením otevírá dveře k hlubšímu pochopení světa – a k uvědomění, že každý z nás má jedinečnou roli ve velkém příběhu stvoření. Přitahuje mě jeho myšlenka o „rozbití nádob“ (švirat ha-kelim), kde učí, že svět vznikl v křehkosti, která způsobila rozptyl božských jisker do všech koutů existence. To znamená, že je na nás, abychom tyto jiskry světla hledali, nacházeli je i v těch nejtemnějších místech a navraceli je do jednoty. Každý soucitný čin, každé láskyplné slovo nebo nezištný skutek jsou podle Lurii způsobem, jak znovu spojovat svět s Bohem. Když to vnímám takto, i drobné činy každodenního života nabírají hlubší smysl.
Luria nám také připomíná, že každý z nás má specifický úkol, který není dílem náhody. „Není náhoda, kde a kdy se narodíme,“ říkal, a to mě nutí přemýšlet nad tím, co přesně je mým posláním. Věřím, že jsme všichni posláni do určitého okamžiku a místa, abychom tam přinesli světlo. Možná si to neuvědomujeme, ale naše činy mohou mít dalekosáhlý vliv. Možná že právě v naší každodenní činnosti, v tom, jak milujeme, v tom, jak odpouštíme, nebo i v tom, jak dokážeme být laskaví k cizím lidem, se naplňuje ono poslání.
A pak je tu jeho úchvatná myšlenka o Božím světle v každé duši. Luria věřil, že i tam, kde bychom Boha nečekali – v bolestech, ztrátách, zlomených srdcích – přesto je. „V každé duši je část Boha,“ říká, a já v tom vidím výzvu k hlubokému soucitu s každým, koho potkáme. Soucit není jen laskavostí, ale akt obnovy – léčíme tím druhé, ale i sami sebe.
Jeho důraz na záměr ve všem, co děláme (kavana), mě inspiruje přemýšlet o svých činech do hloubky. Kolik našich každodenních úkolů děláme bez skutečného zapojení srdce? Luria mi připomíná, že když věnujeme pozornost i těm nejmenším činnostem a vkládáme do nich úmysl, získávají duchovní hodnotu. Tento záměr může přeměnit každou činnost, každou modlitbu, na plodné setkání s Bohem.
Nakonec je tu moc ticha. „V tichu nasloucháme hlasu Boha,“ říká Luria. Ticho v dnešním světě může být vzácné, ale je to prostor, kde se může setkat naše duše s Boží přítomností. Když se zastavíme a ztišíme, nalézáme hlas, který k nám promlouvá beze slov, hlas, který nás volá, abychom byli lepšími, abychom se navrátili k tomu, co je opravdové.
Luriovo učení mě vede k tomu, abych vnímal svět jako posvátný, ať už v radostech nebo v obtížích. Připomíná mi, že každý můj krok může být přínosem pro svět a přiblížením k Bohu.
Epilog: být solí země a světlem světa podle Luriovy kabaly
Kristův výrok, že máme být „solí země“ a „světlem světa,“ je v dokonalém souladu s Luriovým učením o „jiskrách Božího světla“ rozptýlených po celém stvoření. Luria nás učí, že když byl svět stvořen, došlo k rozbití duchovních nádob, což způsobilo, že božské světlo se rozptýlilo a stalo se neviditelným. Na nás je, abychom tyto jiskry Boží přítomnosti opět našli a přinesli je zpět do jednoty s Bohem. Být solí a světlem světa tedy znamená stát se aktivními účastníky nápravy světa, být těmi, kdo přinášejí božské světlo tam, kde bylo zapomenuto nebo ztraceno.
Kristovo volání k tomu, abychom „hledali poklad“ a dávali ho na první místo, je zároveň připomínkou, že naše hledání nesmí nikdy skončit. Podle Lurie je tento poklad ukryt v každém z nás a v každém místě, kde jsme ochotni vidět Boží přítomnost. Tento poklad, tento světelný bod Boží lásky a milosti, je ve všem, co se zdá obyčejné nebo všední. Skrze naše činy a soucit vnášíme jiskru světla do každého okamžiku. Luria by řekl, že právě v těchto skutcích znovu spojujeme svět s Bohem.
Když jsme solí a světlem, nacházíme jiskry i tam, kde by je nikdo jiný nehledal – v tichu, v pokoře, v nenápadných činech. To je způsob, jakým se stáváme účastníky velkého díla nápravy světa, tikun olam. Tím, že dáváme Boží světlo na první místo, že hledáme poklad Boží přítomnosti v každém činu, se nejen přibližujeme Bohu, ale přibližujeme i svět jeho naplnění a dokonalosti.
