Před časem jsem narazil na příběh, který se mi pořád vrací na mysl. Vypráví o jednom starém muži, který si vydělával prodejem drobných věcí na trhu. Měl prý zvláštní způsob, jak zacházel s lidmi – přijímal od nich falešné mince, aniž by se kdy rozčiloval, a když někdo tvrdil, že už zaplatil, i když to nebyla pravda, on to s klidem přijal. Snad jako by mu vůbec nezáleželo na tom, zda s ním lidé jednají čestně. Naopak, zdálo se, že snad nachází zalíbení v přijetí každého, kdo k němu přistoupil, ať už byl jakkoliv neupřímný.
Přátelé mu říkali, že je naivní, že by si měl na své zákazníky dávat větší pozor. Ale on se jen usmál a odpověděl: „Kdo ví, co je v jejich srdcích?“ Bylo v něm něco, co mi připomíná verše z evangelia, kde Kristus říká: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou mírou měříte, takovou vám bude naměřeno.“ (Matouš 7:1-2). Je to podivné, jak se tato slova občas zdají jednoduchá, a přitom nám často uniká jejich pravý význam. V každodenním životě nás totiž neustále svádí nutkání odsuzovat druhé. Oč je jednodušší hodnotit druhé, než jim rozumět.
V Talmudu jsem narazil na podobnou myšlenku. V knize Pirkei Avot stojí: „Nesuď bližního, dokud se neocitneš na jeho místě.“ (Pirkei Avot 2:4). Přemýšlel jsem o tom dlouho. Co kdyby měl ten starý muž pravdu? Co kdyby byl náš pohled na druhé zkreslený vlastními představami o spravedlnosti a pravdě? Možná je naše potřeba soudit vlastně jen naším nepochopením.
Ten příběh má ještě jeden dojemný závěr. Když přišel čas, aby starý muž odešel z tohoto světa, obracel oči k nebi a řekl: „Pane, vzal jsem od lidí tolik falešných mincí a ani jedinkrát jsem je za to nesoudil. Bral jsem to tak, že si nejsou vědomi toho, co dělají. I já jsem falešná mince. Prosím, nesuď mě.“
A odpověď, která k němu přišla, byla stejně prostá jako krásná: „Jak bych mohl soudit někoho, kdo sám nikdy jiné nesoudil?“
Talmud učí, že „kdo má milosrdenství, na toho má Bůh také milosrdenství“ (Šabat 151b). Tento starý muž, který dokázal přijímat druhé i s jejich chybami a slabostmi, nakonec našel milosrdenství u Boha. A možná je to právě to, co nám tento příběh chce říci – že láskyplných činů jsou schopni mnozí, ale láskyplně myslet, aniž bychom soudili, dokáže jen málokdo.
Ten příběh mi zůstává v mysli jako tichá připomínka. Lidé často mluví o tom, jak jsou laskaví, ale kolik z nás je schopno upřímné laskavosti, která se vzdává soudu? Možná skutečná laskavost spočívá v tom, že i když vidíme chyby druhých, přijímáme je s vědomím, že sami nejsme o nic dokonalejší.
