Když jsem četl proroka Habakuka, nemohl jsem se ubránit myšlenkám na naši současnou situaci. Před očima se mi zjevovala podobnost mezi tehdejším Izraelem a stavem, v němž se dnes nachází křesťanská církev. Stejně jako Izrael, který svou nevěrností přivolal na sebe trest v podobě Babylonského zajetí, i dnešní církev se často odklání od svého poslání. Připadá mi, jako bychom žili v novodobém Babylonu – duchovním zajetí, kde to, co by mělo být světlem, přináší místo toho klam a temnotu.
Habakuk ukazuje, jak se náboženské instituce mohou stát samoúčelnými a zapomenout na Hospodina. To mě přivádí k jedné z klíčových myšlenek proroka: kdykoliv instituce začne vnímat samu sebe jako nezávislou moc a nástroj Boží vůle přemění ve vlastní božstvo, selhává. V Babylonském králi Habakuk vidí právě tento omyl – král namísto toho, aby svou sílu chápal jako nástroj v Božích rukách, udělal ze své moci svého boha.
Podobné selhání se může stát každé církvi, pokud zapomene na pokoru před Bohem. Mnozí cítíme zklamání nad institucí, která by měla být prostředníkem mezi člověkem a Bohem, a místo toho se zaměřuje na sebe samu. A co s tím? Prorok nám dává radu. Habakuk ve svém zoufalství a frustraci dochází k závěru, že i kdyby fíkovník nerozkvetl, i kdyby pole nevydala úrodu, a i kdyby vše kolem padalo, radost a naději máme nacházet v Hospodinu. My sami musíme stát pevně, aniž bychom se ohlíželi na to, co se děje kolem. I kdyby se na světě vše hroutilo, máme se radovat v Bohu, protože pouze On je naší skálou a nikoli instituce.
V tomto smyslu mě velmi oslovuje i obraz ženy oděné sluncem ze Zjevení, která prchá do pouště se svými dětmi. Je skryta před temnými silami, na místě, které zůstává pro nás tajemstvím. To vnímám jako připomínku, že i když jsme v zajetí, nejsme nikdy odděleni od Božího světla. I když se zdá, že temnota nás obklopuje, jsme v Boží ochraně, skryti jako pod jeho perutěmi. Temnota nás možná považuje za své zajatce, ale ve skutečnosti nás Bůh obaluje svou přítomností, a tím temnotu klame.
Habakukovy slova a obraz ženy v poušti mi připomínají, že Bůh je s námi vždy, zvlášť v časech krize a zkoušky. I když jsme dnes v Babylonu, vím, že nás Bůh nakonec vysvobodí. Naše síla a radost je v Něm a ne v institucích, které nás mohou zklamat.
