Církevní instituce tvrdí, že jsou strážci Boží milosti a zástupci Ducha Svatého na zemi. Ale kolikrát už jsme viděli, že právě tyto instituce se staly nepřítelem Ducha? Kolik světců bylo umlčeno, kolik mystiků bylo zavrženo, protože jejich dary nezapadaly do pečlivě vystavěných pravidel a předpisů? Je to paradox, že právě ti, kdo mají nést Kristovu lásku a pochopení, často jako první vztahují ruku, aby zničili, co neodpovídá jejich představám.
Když instituce zadupe milost do země
Zeptejte se Patera Pia, jak se k němu chovala církev, když se na jeho těle objevily stigmaty. Místo obdivu a podpory přišla nedůvěra a izolace. Vatikán mu zakázal sloužit mši a přijímat poutníky. Duch Svatý vanul tak silně, že poutníci z celé Evropy putovali za tímto pokorným františkánem, ale autority se bály jeho moci. Proč? Protože nepřišla z jejich nařízení. Protože nebyla pod jejich kontrolou.
A co svatá Terezie z Avily? Reformovala karmelitánský řád a přinesla oheň zpět do klášterů, které se staly spíše chladnými institucemi. A jak jí za to církev poděkovala? Podezíráním, vyšetřováním, dokonce hrozbou exkomunikace. Kdyby nebyla tak pevná ve své víře, skončila by jako heretička. A to vše jen proto, že měla odvahu naslouchat Duchu více než lidským pravidlům.
Duch vane, kam chce – ale církev říká: “Ne!”
Duch Svatý je svobodný. Neohlíží se na hranice, pravidla ani hierarchie. Právě proto se ho církevní instituce bojí. Protože nemohou předvídat, kam zamíří, koho obdaří a jaké dary přinese. V očích hierarchů je to chaos. Pro ně je lepší mít vše pod kontrolou – pevné dogma, řád, poslušnost. Jakmile se objeví něco mimo tento rámec, okamžitě se zvedne ruka k zákazu, k umlčení.
Představte si proroka Jeremiáše v dnešní církvi. Kdyby volal k pokání, k obrácení srdcí, k zanechání formalismu, možná by skončil umlčený někde na okraji společnosti, vyobcován jako blázen. Instituce miluje klid, nemá ráda bouře, které Duch přináší.
Otázka poslušnosti – nebo alibi?
Rádi mluví o poslušnosti. Tvrdí, že ti, kdo mají pravé dary od Boha, budou poslušní nadřízeným. Ale historie nám říká něco jiného. Skuteční proroci a mystici často museli neposlechnout, aby zůstali věrni Duchu. Jan od Kříže byl vězněn svými vlastními spolubratry, protože chtěl následovat Boží vedení a nikoli pokyny lidské hierarchie. Ježíš sám neposlechl náboženské autority své doby – farizee, saducee, velekněze – protože jeho poslušnost byla výhradně k Bohu Otci.
Instituce bez Ducha jsou jako mrtvé modly
Modla nemusí být jen dřevěná socha. Modlou se může stát i samotná církevní struktura, když začne nahrazovat Boha. Když pravidla, dogmata a kanonické zákony stojí nad živým Božím působením, máme před sebou mrtvou modlu. Hierarchie se uzavírá před Duchem, který chce přinést oživení, ale bojí se ho, protože by to znamenalo ztrátu moci.
Kdo brání působení Ducha, brání Bohu
Když církevní autorita umlčuje ty, skrze které působí Duch, postaví se proti samotnému Bohu. Ježíš varoval farizee, když řekl: “Každý hřích a rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu Svatému nebude odpuštěno.” (Matouš 12:31) Hierarchové by měli mít na paměti, že ti, které dnes zavrhují, mohou být ti, které zítra bude církev uctívat jako světce. Dějiny nám to už mnohokrát ukázaly.
Oheň, který nelze uhasit
Duch Svatý je jako oheň. Není možné ho zavřít do klece lidských pravidel. Církevní struktury, které nechtějí vanutí Ducha, se samy odsuzují k tomu, aby vyschly jako pustina. Ale milost vane, kam chce. A tam, kde se objeví, rozhoří se nový plamen, který žádná lidská ruka nedokáže uhasit.
Tento článek není útokem na církev jako takovou, ale na způsoby, jakými se její instituce někdy chovají. Duch Svatý vane svobodně a žádná hierarchie, žádná pravidla ani kanonické zákony ho nemohou spoutat.
