„Nesmí v tobě být cizí bůh.“ (Žl 81,10)
Tato slova se dají v hebrejštině číst i jinak: „Bůh ti nebude cizincem.“ Tak je vykládal Ba’al Šem Tov. Tato proměna významu není náhodná. Ukazuje, že nebezpečí nečíhá jen v modlách – v tom, že by se člověk klaněl falešným bohům. Skutečné nebezpečí je v tom, že se mu pravý Bůh stane cizím.
Není těžké odmítnout modly, ale je snadné ztratit živý vztah s Bohem. Člověk může věřit, může se modlit, může sloužit Bohu a přesto Mu nerozumět, necítit Ho, nežít s Ním. Bůh se nestává cizím proto, že by se odvrátil On. Stává se cizím, když Mu člověk přestane být blízký.
Jak se to stane? Ne najednou, ale postupně.
Bůh se stane cizím, když se z víry stane pouhá nauka. Když je Bůh v knihách a učených debatách, ale ne v tichém rozhovoru srdce. Když Ho člověk hledá v minulosti nebo v budoucích zaslíbeních, ale ne v přítomném okamžiku.
Bůh se stane cizím, když se modlitba stane zvykem, ale ne setkáním. Když se svatá slova odříkávají, ale neslyší se Boží hlas. Když se člověk klaní Kristu, ale nepoznává Ho v bratru, v bolesti, ve vlastním srdci.
Bůh se stane cizím, když víra ztratí oheň lásky a stane se chladnou povinností. Když člověk ví, že Bůh je, ale už Ho nečeká. Když Mu věří, ale neodváží se Ho prosit, očekávat odpověď.
Kdy už Bůh není člověku cizincem?
„Stále mám Hospodina před sebou.“ (Žl 16,8)
Ne jen v mysli, ale v srdci. Ne jen jako nauku, ale jako pohled, kterým se dívám na svět. Ne jako vzdálenou pravdu, ale jako někoho, kdo je zde, teď, v tomto okamžiku.
Bůh není cizincem tomu, kdo Ho stále staví před svou tvář. Ale tomu, kdo Ho odsunul do doktrín, teorií a vzpomínek, se může ztratit i uprostřed vlastního náboženství.
Nechť Bůh není pro tebe cizincem. Nechť Ho poznáš nejen ve slovech, ale v srdci. Nechť není jen někým, komu věříš, ale někým, s kým žiješ.
