Když měl být Izák obětován, říká agada, že po jeho levici stál anděl smrti. Čekal, až bude moci vzít jeho duši. Ale nemohl. Izák neměl žádného nepřítele, nikoho, kdo by na něj žaloval. A tak anděl smrti odešel s prázdnou.
Tento obraz je mrazivý i osvobozující. Zdá se, že smrt nepřichází jen jako biologická nevyhnutelnost, ale jako soud. Jako odpověď na to, co zanecháváme ve světě. Pokud na nás není žádná žaloba, nemůže přijít rozsudek. A pokud není rozsudek, nemůže přijít smrt.
Možná proto křesťanství a judaismus tolik zdůrazňují smíření. Možná proto Kristus, Boží Syn, před svou smrtí prosil: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ Možná proto říkal: „Milujte své nepřátele.“ Možná věděl něco, co my teprve začínáme chápat – že ten, kdo zemře bez žalobce, vlastně nezemře.
Kniha Zjevení nazývá Satana „žalobcem bratří“. Je to hlas, který nás obviňuje, který vznáší žalobu proti naší duši. A přece evangelium říká, že Kristus přišel, aby tento hlas umlčel. Aby žalobce svrhl. A kde není žaloba, tam není rozsudek. A kde není rozsudek, tam smrt nemá moc.
Možná proto jsou spravedliví již za svého života v přítomnosti Boha, jak říká Talmud. Smrt k nim nemůže, protože v jejich nitru není místo pro nenávist, pro obžalobu, pro dluh, který by mohl být vymáhán.
Co kdybychom i my žili tak, abychom po sobě nezanechali žalobu? Co kdybychom odpouštěli dřív, než budeme muset prosit o odpuštění? Co kdybychom byli natolik prostí hněvu a závisti, že by se smrt přiblížila, ale nemohla by se nás dotknout?
Je to možné? Možná ne. Ale možná je to jediná skutečná cesta ke svobodě. Možná je to tajemství, které znali proroci, mystici i samotný Kristus.
Možná smrt není jen konec. Možná je to odpověď na otázku, kterou jsme si kladli celý život: Co po nás zůstává v očích Božích i lidských?
A pokud by odpovědí bylo nic než láska, možná bychom nezemřeli vůbec.
