Jsme lepší než ostatní? Opravdu? Jak můžeme být tak jistí?
Mnozí se považují za dobré lidi, protože nekradou, nelžou, nepodvádějí. Ale co kdyby měli příležitost? Co kdyby se ocitli v situaci, kde je nikdo nevidí, kde není soudce, kde je moc a bohatství na dosah? Člověk, který byl vždy pokorný a nenápadný, se může v jediné chvíli proměnit v tyrana, když dostane moc. Ten, kdo odsuzuje lakomce, se může stát stejným, když mu náhle přistane zlato v rukou. Kdo pohrdá těmi, co se zaprodali, může jednou sám sklonit hlavu za drobné výhody.
Jak často se pohoršujeme nad druhými a říkáme: „Já bych to nikdy neudělal!“ Ale víme to jistě? Nebo jsme jen nikdy nebyli vystaveni zkoušce? Had, který je ztuhlý chladem, nevypadá nebezpečně. Ale jakmile se ohřeje, projeví se jeho pravá přirozenost. Tak i my můžeme být ctnostní jen proto, že jsme neměli příležitost zhřešit.
Někteří nenávidí mocné za jejich pýchu a bezohlednost. „Kdybych já byl na jejich místě, byl bych jiný!“ říkají. Ale dejme jim tu moc a uvidíme. Jak říká Písmo: „Srdce je lstivé nade všechno, kdo je může znát?“ (Jer 17,9).
Je jen jediný lék: poznat pravdu o sobě. Nebýt slepí vůči vlastní temnotě. Nespoléhat na svou domnělou spravedlnost, ale prosit Boha, aby nás očistil dřív, než přijde pokušení. „Neuveď nás do pokušení, ale zbav nás od zlého.“ Není větší klamu než si myslet, že já jsem lepší než ostatní.
Kdo má sám sebe, nic neztratil. Kdo poznal pravdu o sobě, už nemůže být podveden. A kdo v té pravdě stojí před Bohem, ten se nebude chvět, až přijde zkouška.
